Synagoga uchovává paměť jeruzalémského chrámu

Tiša be-av označuje hebrejsky datum – devátý den měsíce av. V tento den si věřící Židé celodenním půstem a kajícnou bohoslužbou s četbou biblického Jeremiášova pláče připomínají zkázu dvou jeruzalémských chrámů. První zničili Babylóňané roku 586 před občanským letopočtem, druhý Římané roku 70 – a tehdy bylo třeba odpovědět na otázku, kde a jak bude pokračovat duchovní život Izraele.

Jeho zachování spojil Talmud s odkazem na výrok proroka Ezechiela s ‚malými svatyněmi‘ – synagogami. Ty existovaly ještě před porážkou Židů ve válce s Římany, ale po ní se v rozptýlení staly ústředním místem židovského náboženského života.

Jeruzalémský chrám nebyl jen stavbou; svým členěním, vybavením, řádem vymezeného přístupu a stanoveným rituálem určoval způsob, jak podle židovské představy stanout před Bohem.

Synagoga se naproti tomu otevírala mnohonásobnému shromáždění na nesčetných místech – takový je i doslovný význam jejího hebrejského označení: dům shromáždění. Byla to v dějinách Židů zásadní změna, která proměnila i ritus: z chrámové bohoslužby zvané hebrejsky avoda se stala avoda še-balev neboli služba srdce. Právě tak označuje Talmud modlitbu.

S nadsázkou by se dalo říct, že synagoga se stala chrámem přeloženým z jazyka místa do jazyka času a textu: modliteb, ale neméně čtení a studia Tóry. Její pergamenový svitek s textem biblických Pěti knih Mojžíšových nikdy nebyl jen knihou v běžném slova smyslu. V synagoze se Tóra stala nositelem reprezentativní svatosti, kterou v chrámu v jiné podobě nesla služba velekněze.

K němu také Tóra přímo odkazuje. Její pláštík, pás k ovinutí svitku, štít, zvonky na nástavcích či koruně – to vše má svou paralelu v oděvu chrámového velekněze.

Tradiční synagoga se přitom k chrámu vztahuje i svým uspořádáním. Její duchovní střed představuje svatostánek se svitky Tóry. Je orientován k Jeruzalému, tak jako chrámovou nejsvětější svatyni ho zakrývá opona. Ta se otevírá jen v přesně stanovených okamžicích, a i tím připomíná chrámový řád.

Součástí synagogy je dále bima – vyvýšený prostor na způsob pódia. Zde se z Tóry po přenesení ze svatostánku předčítá a tato část synagogy zase svou funkcí dává upamatovat na chrámový oltář.

Co víc, v jeden den je synagoga s chrámem propojena zcela bezprostředně. Tím dnem je Jom kipur, Den smíření, kdy bohoslužba v jedné své části doslovně navozuje chrámový rituál.

Smuteční devátý av připomíná zkázu jeruzalémského chrámu s jeho výlučností posvátného středu. Synagoga naučila, jak tuto zkušenost uchovat i po jeho zániku.

Chrám společenství Izraele učil, jak se k Bohu vztáhnout na jediném posvátném místě v určeném čase. Synagoga s pamětí chrámu učí, jak tak učinit kdykoliv a kdekoliv.