Šílená matka zapisuje

Blahoslavená, která nemusí volit ani jednu z možností, jak je vyjmenovává Petra Hůlová ve své poslední knize Macocha. Lentilkami, televizí nebo násilím si vypravěčka, matka s dětmi, potřebuje zjednat klid na práci.

To sousloví kdysi, v době naprostého klidu a bezčasí pozdní normalizace, zdiskreditovali umělci, kteří chtěli klid na práci od protistátních živlů. Živly, tentokrát dětské, potřebuje krotit i spisovatelčino alter ego v novele Macocha. Ten název je dvojznačný – připomíná hlavně propast, do níž může ženu stáhnout její mateřství. Hledíme kamsi na dno a je nám z psaní Petry Hůlové úzko.

„Sežrali jste mi půlku hlavy, milánkové, a dočista pro nic za nic. Pro všechno na světě, pro nic za nic a zčista jasna, jen jste se narodili. Jako housenky, co před zakuklením nelítostně žerou vše zelené, chroupání, jež se rozléhá, a pak náhlé ticho. Dirigent švihl taktovkou, orchestr zkameněl, jen sem tam jako dva boxovací pytle houpou se v průvanu dva tučné zámotky.“ Toto je ten vznešený úděl mateřství v knize Petry Hůlové.

Název novely Macocha zároveň připomene archaicky znějící slovo macecha, krutou nešťastnici, trápící nebohé svěřence tu hladem, jindy je zas češe železným hřebenem. Je tedy pro matku lepší zajistit si klid od dětí kyblíkem sladkostí, zapnutou televizí nebo pár pohlavky? Záleží na tom, zda svým dětem přejete špatné zuby, špatné oči nebo špatné základy lidské slušnosti, odpovídá Hůlová.

Samozřejmě, neztotožňujeme tu vypravěčky, jejímiž ústy Petra Hůlová v knize mluví, se samotnou autorkou. Zároveň platí, že některé věci se nedají vymyslet, daleko spíš vypozorovat a ještě lépe zažít. Mateřství nejprve přidá na ženskosti a teprve později, jak děti rostou, ženu přivádí k výrokům, jaké se pokřikují na kadety ve vojenské přípravce: „Zásadu číslo jedna: nerušit mě, když pracuji, lze pochopit i s tvarohovým mozkem a pokud se něco zopakuje třikrát, není ustupovat kam.“

Vzdálenost od chvíle, kdy si žena takzvaně „pořídí první miminko“ až do bodu, kdy nemůže ustoupit a otrle si volí mezi pocitem viny za to, že děti kazí sladkostmi, televizí nebo rovnou pohlavky, nemá v mužském světě obdoby. Obdoby taky nemá v současné české literatuře ten děsivý pohled do Macochy, do té propasti mateřství, který nám Petra Hůlová dopřála.

Mužské psaní o rodičích a dětech bývá přece jen víc na distanc. Méně prožité, ne tolik biologické a živočišné, spíše domýšlené. Autor knihy O rodičích a dětech, spisovatel Emil Hakl, popisuje ve svém Intimním deníku Sabriny Black, proč sám děti nikdy neměl. Důvodem je přesně to, co popisuje Hůlová, totiž ženská proměna. Jak ale ženu mateřství změní, v tom se Hůlová od Hakla nemůže lišit víc.

„Vlastně jsem měl děti rád; neměl jsem rád jenom to, co to udělalo z jejich matek. Ty praktické, žraločí rysy. Ten krunýř, co už nikdy nesleze,“ popisuje Hakl ženu, která své dítě střídavě okřikuje „nech toho“ a „kolikrát jsem ti řekla, že na to nemáš sahat!“.

Čím to, že se popis současné matky u Hůlové a Hakla tolik liší? Napadá mě jediné vysvětlení: Hakl měl při psaní, na rozdíl od Petry Hůlové, dost klidu na práci.