Půjčil jsem si milion, abych zaplatil závodníky, vzpomíná plochodrážník Evžen Erban
Československo reprezentoval ve všech disciplínách závodu mistrovství světa na ploché dráze. Před pěti lety vstoupil do symbolické síně slávy pardubického sportu. Od loňska je taky čestným občanem Pardubic. O jeho životním osudu vzniká film. První klapka by měla padnout letos a natáčet se bude v Pardubicích.
Evžen Erban se narodil v Mikulovicích, vyučil se automechanikem a trenérskou licenci získal na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy. Závodit začal v roce 1964, po roce 1989 byl manažerem národního týmu, trénoval ve Finsku, v Itálii a koupil továrnu plochodrážních motocyklů.
Jak jste se dozvěděl, že se o vás chystá film?
„To vzniklo z takového rozhovoru, když mě navštívil můj kamarád z Prahy a přijel s dalším svým kamarádem, který se jmenuje Ota Klempíř, a seděli jsme a povídali a on najednou vyndal notes a začal si něco psát. Já vykládal zážitky z života a závodů no a za 14 dní se mi ozval, že se ten příběh nedá pominout a že se rozhodli, že z toho udělají film. Od té doby se to datuje, že se sbírají materiály, ujal se toho režisér David Sís a už to jméno je záruka nějaké kvality a věřím, že to nebude nějaké plácání o ničem a že tam bude ten můj život, který byl pestrý, a střídaly se hezké věci s nehezkýma. Myslím, že pro lidi, které zajímá plochá dráha, tak budou mít co čerpat.“
Co je plochodrážní gen? Musíte mít vytrvalost, rozumět technice, co všechno musí být důležité?
„Mě vždycky zajímal pohyb. Já nedělal plochou dráhu a priori, já začal s hokejem, fotbalem, hrál jsem tenis a hrál jsem ho dobře, byl jsem i v Pardubické juniorce. Tenis jsem ukončil tím, že jsem se šel podívat na trénink ploché dráhy. Tam mi půjčil strejda Špinka motorku, tak jsem si zajel a docela mi to napoprvé šlo.“
Základem je nebát se smyku.
Evžen Erban
Četla jsem, že i koně byly vaší velkou láskou.
„Já jsem byl druhý na mistrovství republiky ve všestranné způsobilosti jako dorostenec a můj sen byl vyhrát Velkou pardubickou. Jelikož děda měl hospodářství a měl jsem k tomu blízko, tak jsem se chodil koukat na tréninky a bavilo mě to a koně jsem měl a mám rád dodneška. Když jsem v Pardubicích, tak nevynechám jediný dostih. Jsem zarytý motorista, ale nejkrásnější pohled na svět je z hřbetu koně.“
Prý jste se nebál smyku. Je to základ, nebát se smyku?
„To je základ ploché dráhy. Jak se smyku vyhýbají na silničních závodech, tak tady ho musíte vyvolat. Každému se zdá, že ta motorka to zadní kolo opisuje, ale ono to je v praxi úplně jinak. Jedete po dráze, jenom to zadní kolo kontrolujete plynem, aby vás nepředbíhalo. Ten smyk je důležitý, já jsem proto začal jezdit plochou, protože mi ten smyk šel napoprvé.“
Datum 17. května 1979 si budu pamatovat ještě v rakvi, to jsou vaše slova. Je to den, kdy jste na pražské Markétě havaroval. Poslední jízda, poslední kolo, poslední zatáčka.
„Dá se říct, že to byl osud. Já byl první plošinář v republice, kdo jezdil ten páteřák a to bylo zrovna ten den večer a bylo 26 stupňů a já si ho vyndal a říkal jsem si, že tu jednu jízdu odkroužím. Ale neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Tam byla taková díra v dráze a já jsem ji zrovna chytil, katapultovalo mě to, a jak jsem dopadl k tomu mantinelu, tak ještě motorka přistála na mně a já ji odhodil a zjistil jsem, že mě brní nohy. Smůla byla, že mě nevezli do vojenské nemocnice, ale vezli mě do Motola, kde službu konal mladý doktor, já mu to nemám za zlé, ale neměl ty zkušenosti jako profesoři z vojenské nemocnice. Takže mi sice udělali nějaká vyšetření, ale čekali až na druhý den a to je u té páteře pozdě.“
Motocyklové závody na ploché dráze se v Pardubicích jezdí od roku 1929, nejstarším pořádaným závodem tohoto typu na světě je Zlatá přilba. Co dělá tenhle závod tak výjimečným?
„Je to legenda z titulu té historie. Že to jezdil kdejaký strejda na motorce, se kterou pak vyjel na silnici. Na začátku se jezdilo na pardubickém dostihovém závodišti, až do 2. světové války. Pak se jezdilo na závodišti v roce 1947, 1949 a 1951 a pak byla pauza.“
Kdy to pro vás bylo jako pro ředitele závodu nejsložitější? Já jsem četla, že jste kvůli výplatám pro závodníky musel zastavovat svůj majetek.
„Já jsem to začal dělat po revoluci. Protože do té doby tady byl ředitelem pan Mikulášek, ale doba se změnila, lidi chtěli změnu, bohužel ta volba padla na mě, protože já jsem sháněl závodníky. Uměl jsem jazyky a měl jsem známé a sehnal jsem je za podstatně méně, než by je sehnali jiní. A tady byl kdysi startmaršál pan Živný a ten byl člen výboru a povídá mi, že skončil Mikulášek a Zlatá přilba je v hajzlu. A já jsem tak neuváženě řekl, že dokud tam jsem já, tak Zlatá přilba bude. Ale byly těžké doby, podniky které dávaly peníze, najednou nedávaly nic, tak já šel vždycky před přilbou do spořitelny, půjčil jsem si milion, zastavil jsem barák, abych zaplatil závodníky. Ono pak to vstupné na to dalo, ale vždycky jsem se v den závodu koukal jestli prší nebo ne, jestli mám ještě kde bydlet. A moje manželka to nevěděla. Ale já jsem to takhle dělal deset let. To vám řeknu, to byl stres.“
Související
-
Milan Špinka jako unikátní vítěz Zlaté přilby. Co mu skoro 50 let nemůže nikdo vzít?
Už jeho táta miloval plochou dráhu. Celá rodina s ním jezdila po závodech, což určilo taky budoucí směřování Milana Špinky. Legendární závod vyhrál v roce 1973.
-
Nablýskanou krásku by chtěl mít doma každý plochodrážník. Zlatá přilba září i v devadesáti
Pardubický stadion ve Svítkově, jezdci na strojích bez brzd, levotočivé zatáčky. Legendární závod se po roce vrací. A ani zkušení nechtějí hádat, kdo temtokrát vyhraje.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.