První třídy v některých školách v Libereckém kraji praskají ve švech, rodičům se to nelíbí

Do základních škol totiž letos nastoupily silné ročníky, a tak nejsou výjimkou třídy o třiceti dětech. Takové číslo je ale pro pedagogy a pro dobrou výuku a výchovu dětí skoro neúnosné.

„Chodí nás hodně. Ale kolik, to neříkali. To děti nemusí zajímat.“ říká sedmiletá Klárka na otázku, kolik jich ve třídě je. A má pravdu, děti to vlastně nemusí zajímat. Koho ale nadměrné počty žáků ve třídě zajímají, to jsou rodiče.

„Ve třídě je kolem třiceti dětí – dvacet osm, dvacet devět, na jednu učitelku. Na začátku slibovali, že bude mít na pomoc paní vychovatelku... Teď je polovina října a doteď tam nikdo nevypomáhal.“ vypráví mi Lenka Němcová, maminka prvňačky. Její dcera je ve škole spokojená, má to ovšem mnohá „ale“.

„Líbí se jí tam a dává to dost najevo. Řádí tam, vyvádí a povídá při hodině a jedno napomenutí nestačí... Takhle je to s více dětmi. Každý den mají úkol, mají ho vypracovat a zapuntíkovávají si ho ve škole, protože ještě neumí psát a často se stává, že přijde domů, nemá zapuntíkováno nic a neví co má dělat. Ta učitelka není schopná dohlédnout na každé dítě zvlášť, aby si vyznačovalo svoje povinnosti v tomhle věku.“ popisuje situaci na škole Lenka Němcová.

Hodně prvňáčků mají letos například v Doníně, jak říká ředitelka školy Olga Marešová: „V první třídě máme dvacet sedm prvňáčků, v minulých letech jsme jich měli kolem dvaceti. Plánovali jsme, že nastoupí maximálně dvacet tři dětí, takže jsme pak museli dokupovat i učebnice a pomůcky... Jsme rádi že máme tolik prvňáčků, ale lépe se pracuje s méně početnou třídou...“

To, že třicet dětí ve třídě je moc, si myslí hodně lidí, nejen rodiče malých dětí. Podle některých rodičů se třicítkou dětí v první třídě vracíme do minulých dob. Individuální přístup nabízejí soukromé školy. Jen málokdo si je ale může dovolit zaplatit.