První den zbytku života

Dohoda mezi accabadorou a rodinou umírajícího obvykle probíhá jen v diskrétních náznacích. Rodina umírajícího zařídí, aby od jeho postele odnesli svaté obrázky i růženec. Tedy vše, co by ho ještě zachovávalo naživu.

Život v tradičně katolické zemi se oficiálně samozřejmě řídí učením církve. Život může dát či vzít jedině Hospodin. A co teprve, když se accabadora nechá přemluvit zmrzačeným mladíkem, aby mu pomohla skončit s utrpením…

Naznačil jsem vám zápletku italského bestselleru Accabadora, který nedávno vyšel v češtině. Takhle to podle spisovatelky Michely Murgiové chodilo na Sardinii ještě v 50. letech minulého století. Italská reakce na knihu o málo známé stránce tamní historie autorku zaskočila – zastánci i odpůrci eutanazie, tedy oba protichůdné názorové tábory, argumentovaly knihou ve svůj prospěch.

Potíž je v tom, že názor bez osobní zkušenosti je laciné zboží. Navíc, žádný svědek, který by smrt na vlastní kůži zažil, po světě nechodí. Byť si s tou myšlenkou o vzkříšeném Lazarovi pěkně pohrál Karel Čapek ve svých Apokryfech.

Kdysi jsem pracoval ve dvou domovech pro seniory. V tom prvním byl pohled na smrt důstojný a jen málokdy sentimentální.

Paní Hušpajerová ze Žižkova spala přes den a v noci zpívala kuplety. Když jsem si jednou přinesl magnetofon, abych si ten nejlepší z jejích kupletů nahrál, na poslední sloku si nemohla vzpomenout. Žádnou další příležitost už jsem nedostal, brzy nato zemřela.

Paní Brodská zas chodívala dříve k baptistům. Teď už skoro neviděla a když jsem jí čítával Žalmy, obvykle rozpřáhla ruce a zvesela pronesla: „Já už se na toho svého Pána tak těším!“

Z druhého domova pro seniory si jména nepamatuji. O smrti se tam často mluvilo sentimentálně, zato praxe byla brutální. Jak napsal maďarský spisovatel a nobelista Imré Kertész, sentimentalita se totiž často vodí za ruku s brutalitou.

Na accabadoru, stařenu, které sentiment chyběl, jsem si vzpomněl, když jsem se hlásil jako dobrovolník v hospicovém sdružení Cesta domů. Lidi, kteří tam pracují, berou vážně slova básníka, že „smrt není zlá, je jen kusem života těžkého“. Tehdy Cesta domů pro své zaměstnance zařizovala školku – hádejte kde – přímo za hřbitovní zdí, což, uznávám, může leckomu připadat poněkud morbidní. Jak říkám, nejsou sentimentální.

Odměnou za práci mi darovali diář ozdobený provokativním sloganem. Doteď se neumím rozhodnout, jestli má spíš vyděsit nebo povzbudit. Posuďte sami, zní takhle: „Dnes je první den zbytku vašeho života.“