Poměry na italské pravici se mění

Ten je totiž v zemi na Apeninském poloostrově obvykle číslem jedna. V čistě politických věcech je však samozřejmě pozornost věnovaná vládnoucímu uskupení naprosto pochopitelná. Levý střed disponuje velice křehkou většinou, a tak každý spor v jeho lůně nabývá dvojnásobné důležitosti. Prakticky denně se tak Italové na prvních stránkách novin mohli dočíst o neshodách mezi radikální levicí a umírněnými formacemi. V posledním období se ale i tento obraz začal postupně měnit: sporů neubylo, ale kromě nich přišla vláda také s několika důležitými a v rámci možností odvážnými recepty v ekonomické oblasti.

Činnost opozice za této situace zůstávala v pozadí. V době těsně po volbách byly mediálně vděčné eskapády premiéra Silvia Berlusconiho, který dlouhou dobu odmítal uznat volební výsledek; neučinil tak vlastně dodnes. S prohranými regionálními a místními volbami a neúspěchem v referendu o změně ústavy jakoby ale pravý střed ztrácel dech.

Tento stav věcí odpovídá pohledu kolemjdoucího na fasádu budovy, neodhaluje však, co se děje za jejími zdmi. V řadách opozičního uskupení Dům svobod totiž dochází k postupnému přeskupování sil.

Silvio Berlusconi dlouhá léta dominoval prostřednictvím své strany Vzhůru Itálie prostoru napravo od středu. Také v posledních volbách získal v rámci Domu svobod jednoznačně nejvíce hlasů. Jestliže však byl dříve mediální magnát značnou částí občanů vnímán jako nový svěží vítr na poušti zdiskreditovaných politiků, dnes se zdá být pro mnoho umírněných voličů nepřijatelným. Dobře to vyjadřuje slogan z doby dubnových parlamentních voleb: "Volím Berlusconiho se zacpaným nosem a s plynovou maskou." Je jasné, že ne všichni potenciální voliči pravého středu si byli ochotni nos zacpat a plynovou masku nasadit.

To dobře chápou Berlusconiho menší spojenci. Brzy po volbách se distancovali od Berlusconiho tvrzení o volebních podvodech a krádežích. Mediální magnát chce politiku naprosté nulové tolerance vůči vládě Romana Prodiho; šéf Národní aliance Gianfranco Fini i lídr křesťanských demokratů Pier Ferdinando Casini mluví o opozici tvrdé a důsledné, ale konstruktivní. Oba politici své strany postupně kormidlují dál a dál od Berlusconim rozbouřených vod.

Zpočátku se dokonce zdálo, že by z obou stran mohla vzniknou společná pravo středová formace, zřejmě doplněná také o stranu Vzhůru Itálie, ovšem až po Berlusconiho odchodu. Nyní se však situace změnila: gravitačním jádrem nové politické konstelace se chce stát sama Národní aliance a její šéf Gianfranco Fini. Tento muž přetvořil fašistické Italské sociální hnutí v nynější respektovanou Národní alianci, v podstatě pravicově konzervativní stranu. Fini chce ale ve vývoji pokračovat: podle jím předloženého programového dokumentu je Národní aliance příliš úzce vymezená a měla by se posunout více do středu. Strana dosud ve volbách získávala mezi 10 a 15 procenty hlasů a podle Finiho může těžko obdržet více. Chce proto dokonce změnit název své strany a otevřít ji různým sympatizujícím proudům v rámci občanské společnosti. Poté by se mohlo uvažovat o vzniku jednotné strany pravého středu. To vše má být hotovo do voleb do Evropského parlamentu v roce 2009, kdy by se také nová formace měla stát členem Evropské lidové strany, v níž dnešní Národní aliance nefiguruje. Fini k tomu už rezolutně dodal: Dům svobod, jak jsem ho doposud znali, už neexistuje.

Cíl této politiky je jasný: získat pro sebe prostor na úkor Berlusconiho Vzhůru Itálie a stát se dominantní nelevicovou silou. Berlusconi úspěch byl v podstatě založen na weberovském charismatickém vůdcovství, nikoliv na promyšlené a názorově pevně ukotvené politice. Jestliže se Berlusconiho potenciál opravdu vyčerpal, kalkuluje Fini, pak spolu s ním zřejmě vyprchá i síla jeho politické strany. Nová pravo středová síla by tedy mohla přitáhnout i ty občany, kteří z odporu k Berlusconimu dosud volili některou ze stran vládní Jednoty a museli přitom překousnout, že její součástí jsou i dvě komunistické strany. Netřeba dodávat, že pokud se Finimu jeho projekt podaří, voličský potenciál nově vzniklé strany by se pohyboval nad 30 procenty.

Je zajímavé, že velmi podobné projekty už delší dobu existují také v rámci dvou největších stran vládní koalice. Pokud se vskutku spojí do uvažované Demokratické strany, bude se v budoucnu hlavní souboj v rámci italské politické scény odehrávat o zisk hlasů středových voličů, přičemž by oba koherentní bloky od sebe rozhodně nedělila hluboká programová propast. To je ostatně ve vyspělých demokratických státech běžné.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci http://www.rozhlas.cz/cro6/audio/ Radio na přání