O Jugoslávii

Likvidace tohoto útvaru želel v Evropě jen málokdo. Srbové byly tehdy předmětem všeobecné sata-nizace, která z nich dělala jediné viníky krvavého konfliktu v bývalé Jugoslávii. Tehdejší atmosféru symbolizuje karikatura, která se objevila ve světovém i v našem tisku. Je na ní zobrazeno vyhlašování vítězů soutěže o největšího zločince 20. století. Na nejvyšším stupínku jásá Hitler, na druhém místě se usmívá Stalin. Na třetí pozici stojí zaražená postava, která se sklání k čertovi pod sebou a říká mu: "Sorry, trenére, příště možná budu lep-ší." Kdo je tím borcem s bronzovou medailí? Srbsko. Ano, Srbsko, tedy ne jeden člověk, jeden zločinec, ale rovnou celý národ, národ zločinců, navíc s perspektivou, že příště svůj výkon ještě vylepší.

Nikdo pochopitelně nemůže zpochybnit, že srbská strana v jugoslávské válce spáchala mnoho zločinů. Západní média, a s nimi i média naše, však téměř jednotně přehlížela, že zločinci neměli pouze srbskou národnost. Tak se mohlo stát, že autoritativní nacionalista, chorvatský prezident Franjo Tudjman, byl dlouhou dobu považován takřka za hrdinu. V tomto konfliktu přitom nebyl nikdo bez viny a každá oběť byla zároveň také viníkem.

Přesto platí, že existence Republiky srpska krajina, samozřejmě stejně tak jako zhoubná myšlenka velkosrbství, byla neudržitelná. Mnohem smutnější je však skutečnost, že v důsledku válečných běsů z Chorvatska odešlo téměř 300 000 Srbů. Tak zvaní prečanští Srbové zde přitom žili po staletí. Ale - bohužel - i tento exodus byl zřejmě nevyhnutelný. Byl totiž v logice probíhajícího válečného konfliktu, ve kterém jednotlivé strany neznaly slitování. Pak nebylo východisko ani v této smutné záležitosti.

O jugoslávském konfliktu totiž platí jedna charakte-ristika: k násilnému rozpadu federace neexistovala reálná alternativa. To není snaha o fatalistický přístup k dějinám. Toto tvrzení se zakládá na té skutečnosti, že v jugoslávské společnosti neexistovala jediná relevantní nekomunistická síla, která by se zasazovala o pokojné soužití více národ-ností. Všechna uskupení a všichni vůdcové - i ti, kteří byli nebo jsou na Západě vydáváni za mírumilovné demokraty - dštila nacionální nenávist. Pak šlo již jen o to, kdo jako první škrtne sirkou. Z bludného kruhu nebylo východiska.

Jaká je ale situace dnes? Od operace Bouře i od dayton-ských mírových dohod, které ukončily válku v Bosně, uplynulo deset let. Jak nyní vypadají vztahy mezi jednotlivými účastní-ky konfliktu?

Deset let po první světové válce, tedy v roce 1928, se zdálo, že usmíření mezi Německem a Francií je na docela dobré ces-tě. Zlatá dvacátá léta byla v plném proudu a další válka se zdála být zcela vyloučená. Záhy se sice ukázalo, že vše byla jen iluze. Ale před hospodářskou krizí nebyla možnost trvalé německo-francouzské dohody rozhodně pouhou utopií.

Jak stejný vztah vypadal dekádu po konci druhé světové války víme docela dobře. Rozbíhala se evropská integrace a i když v myslích mnoha běžných Francouzů bylo Německo celkem pochopitelně vnímáno při nejmenším s ostrými antipatiemi, proces usmíření pokračoval mílovými kroky.

V jugoslávském prostoru je ale situace i deset let po skončení konfliktu zcela jiná. O usmíření nemůže být řeč. Převládajícím přístupem není přiznání chyb a nabídnutí ruky ke smíru, ale jednostranné poukazování na zločiny protivníka. O vlastních proviněních se přitom převážně mlčí.

Nejde jen o rétoriku politických elit. Ta tam je multietnická promíšenost mnoha regionů. Obyvatelstvo se po válce do svých původních domovů ve velké většině vrátit nemůže. Tam, kde dodnes žije více národností, nežijí spolu, ale vedle sebe. Markantně je to vidět v Bosně. O problému Kosova ještě určitě mnoho neblahého uslyšíme. V Makedonii je ostrý národnostní spor držen na uzdě pouze díky mezinárodnímu společenství.

Tyto problémy jsou mnohem závažnější, než převážně chabá ekonomická kondice regionu. I v poměrně vyspělém a turisticky vděčném Chorvatsku totiž najdeme velice chudé a zaostalé oblasti. Může za této situace v dohledné době dojít k integraci těchto zemí do Evropské unie?