Nejjasnější supernova známé historie slaví kulatiny
Na přelomu letošního dubna a května uplynulo právě 1020 let od prvních pozorování „nové hvězdy“ – nejjasnější supernovy našeho letopočtu, která zazářila v souhvězdí Vlka.
O co tehdy, v roce 1006, vlastně šlo? Řečeno stručně – o explozi supernovy prvního typu, kterou současná astronomie rozluštila jako důsledek přenosu hmoty mezi jednotlivými složkami těsné dvojhvězdy. Mimochodem, dvojhvězdy se ve vesmíru vyskytují mnohem častěji než hvězdy jednotlivé, zkrátka: rády se párují.
Nerovný sňatek hvězd
Ve zmíněném případě to byl pár věkově k sobě velmi nepatřičný. Stará zhroucená hvězda, která v minulosti odhodila své vyhořelé vrstvy – tzv. bílý trpaslík o hmotnosti zhruba našeho Slunce, ovšem rozměry srovnatelná s naší Zemí, takže o neuvěřitelně vysoké hustotě. A její partner? Obr oblečený do vodíkového kabátu. Bílý trpaslík jej silou své přitažlivosti chce z onoho kabátu dostat. Začíná postupně odebírat vrstvy a sám se do nich oblékat, a to do okamžiku, kdy už – nabalený jako Otesánek – sám sebe neunese. A je mu takové horko, že ani s pomocí gravitace ten žár v sobě neudrží a … vybuchne!
A teď trochu odborněji. V nitru bílého trpaslíka se právě zažehla termonukleární reakce a na obloze zazáří v ten den supernova. Mohutné exploze si tehdejší hvězdáři pochopitelně všimli. Vždyť objekt byl prý jasnější než Venuše, v jednotkách asi −7,5 magnitudy, byl viditelný i během dne, a to po celé týdny. V Číně, Japonsku i arabském světě tento velkolepý pohled zdokumentovali. Nejpodrobnější záznamy pořídili v Číně. Vyplývá z nich, že světlo bylo tak silné, že vrhalo stíny. „Nová hvězda…byla podobná půlměsíci a zářila tak jasně, že objekty na zemi byly osvětleny,“ píše se mj. v dobových záznamech.
Odhalený otisk „nové hvězdy“
„Ozvěnu“, nebo chcete-li „otisk“ tohoto jevu se podařilo objevit i po téměř tisíci letech. Dva astronomové, Doug Milne a Frank Gardner, namířili v roce 1965 radioteleskop observatoře Parkes v jihovýchodní Austrálii do míst, kde kdysi supernova zářila. Výzkum ukázal, že radiový zdroj v podobě kruhové obálky o velikosti přibližně měsíčního disku, by mohl být pozůstatkem oné události. Ještě víc si ji vědci potvrdili, když v té době využili přístroje a detektory nad zemskou atmosférou, která by jinak vlnové délky i rentgenové záření blokovala. O několik desetiletí později se pomocí americké sondy Chandra podařilo odkrýt pozůstatky supernovy v nádherných detailech. Skládačka z deseti snímků různých vlnových délek ukázala trosky, které mohutná exploze bílého trpaslíka rozmetala do vesmíru. Z údajů odvodili vědci i vzdálenost, ve které supernova vzplála – asi 7100 světelných let od nás.
Existují rovněž supernovy druhého typu, kde zkolabuje osamělá, nepárová hvězda, ovšem o hmotnosti mnohem větší než naše Slunce. To už je ale jiný příběh, v němž bychom se od supernovy dostali až k černým dírám. Pozorování supernov od dvojhvězd ve vzdálených galaxiích považují astronomové za velmi důležité – mohou být milníkem k pochopení expanze vesmíru. Tyto události zaznamenali v historii už ve stovkách případů, žádný ovšem v té síle, v níž se odehrál zmíněný příběh supernovy z roku 1006.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
