Nedělní Noční linka: Mami, dej mi…

A teď obráceně: co chtěly vaše děti nebo vnoučata? Kdy jste měli pocit, že už to není prosba, ale samozřejmost? Dokázali jste říct ne, i když vás to mrzelo? A kde jste naopak ustoupili jen proto, abyste měli klid? A říkáte si někdy i dnes, v dospělosti, „mami, dej mi“ – třeba peníze, pomoc, pochopení, nebo jen pocit, že na to nejste sami?

Věta „Mami, dej mi…“ patří k dětství stejně samozřejmě jako první pád z kola. Je to jeden z prvních způsobů, jak se učíme chtít, zkoušet hranice a zjišťovat, co svět – a rodiče – unesou. Postupně se ale mění její význam. Z dětské prosby se stává očekávání, někdy nárok, jindy tichá touha po oporě. A i když máma už dávno není tím, kdo rozhoduje, zůstává v nás zakořeněný model: někdo by měl dát, zachránit, pomoct. Téma „Mami, dej mi…“ tak není jen o dětech, ale o dospělosti, závislosti, samostatnosti a o tom, kdy jsme ochotni převzít odpovědnost sami za sebe.

Co říkají výzkumy: podle dlouhodobých studií vývojové psychologie je období intenzivních dětských požadavků klíčové pro utváření vztahu k autoritám a hranicím. Výzkumy publikované například Americkou psychologickou asociací (APA) a Evropskou asociací pro vývojovou psychologii ukazují, že děti, které se setkávají s předvídatelnými a srozumitelnými reakcemi rodičů, lépe zvládají frustraci a mají vyšší míru sebekontroly v dospělosti. Naopak nejasné hranice mohou vést k pocitu nároku i v dospělých vztazích. Obecně platí doporučení odborníků: učit děti nejen chtít, ale také přijímat odmítnutí a rozlišovat mezi potřebou a přáním. Zdroj: APA – Child Development and Parenting Styles, EADP – Boundary Setting in Childhood.

Na vaše příběhy a názory se v dnešní Noční lince z Prahy už teď těší Honza Macoun.

Volat do studia můžete na telefonní číslo 731 800 900 nebo psát na e-mail linka@rozhlas.cz, případně využijte webový formulář www.rozhlas.cz/linka.