Na Slavnosti jizerských luk v Horním Maxově zvonily kosy

„Louky nejsou žádná echt přírodní věc, je to vlastně kulturní fenomén, bez lidské péče a bez úsilí našich předků by tady žádné louky nebyly, většinu území by pokrýval les,“ řekl za organizátory Tomáš Korytář ze správy CHKO. Vznik luk souvisí s osídlením. V Horním Maxově se první lidé usadili kolem roku 1670. V první polovině 20. století tam bylo už 480 hektarů luk, protože v té době musely uživit nejvíce obyvatel. Na konci 19. století žilo v oblasti 1 400 lidí, dnes jich je desetina a i louky mizí. Jejich současná rozloha je kolem 300 hektarů.

Správná louka by podle Korytáře měla mít hlavně správného hospodáře, ale také vyvážené spektrum rostlin a živočichů. „Každá louka potřebuje náležitou péči, neseká se příliš často, sem tam se nějaká část může nechat neposečená. Pak tam najdete spoustu kytek, hmyzu, ptáci to využívají,“ uvedl. Některé louky se vzácnými druhy orchidejí se sekají jednou za dva nebo tři roky. Vedle orchidejí se na loukách u Horního Maxova vyskytuje například vzácný pták chřástal polní nebo motýl modrásek bahenní.

Ideální z pohledu ochránců přírody je sečení luk lehkou mechanizací nebo ručně kosou, protože to je nejcitlivější k životu na louce. Že práce s kosou není žádná legrace, se řada návštěvníků pod odborným dohledem Karla Peška osobně přesvědčila. „Nejezdíte po zemi, sekáte tupou kosou, to je na vás vidět, vy to nesekáte, vy tu trávu mlátíte. Sekáte silou, to se dá dělat jen, když je člověk mladej, já už bych to nezvládl,“ komentoval výkon jednoho z návštěvníků Pešek.

Kosení je fyzicky náročné, proto se louky kosily vždy po částech. I pro zvířata je to lepší, než když se seká traktorem. K péči o horské louky neodmyslitelně patří i stáda ovcí či krav. Když se louky spásají, živiny na místě zůstávají, protože spasená tráva projde zažívacím traktem zvířete.