Miloš Vojíř: Žena je nevyzpytatelné a naprosto nečitelné stvoření. Ale pro umělce věčná inspirace
Česká republika oslavila vznik samostatného Československého státu. A při té příležitosti bylo také v Hradci Králové několik významných osobností oceněno a vyznamenáno. Mezi těmi, kdo obdrželi medaili za svoji životní práci, je i fotograf Miloš Vojíř, kterého vám dnes představíme.
Moc blahopřejeme k vašemu ocenění. Co jste na něj říkal?
To samozřejmě potěší, ale já nejsem zrovna příznivcem vystupování někde před davem lidí a na pódiu. To byla ta část večera, na kterou jsem se úplně netěšil, ale samozřejmě takové ocenění potěší.
Fotografové a kameramani se možná raději schovají za onen hledáček.
Ano, raději stojíme z druhé strany.
Pro určité záběry krása ženy stačí, ale je to jako v každém partnerství. Pokud tam není souznění a duše, tak tomu něco chybí.
Miloš Vojíř, fotograf oceněný medailí města Hradec Králové
Kdo je Miloš Vojíř? To je možná úplně zbytečná otázka, protože vás spousta lidí z branže, a nejen z branže, dobře zná. Spousta lidí vnímá vaše snímky jako umělecká díla. Já o vás řeknu, že prostě fotografuje ženy.
Celý život. Je zajímavé, že některému tématu se zkrátka člověk věnuje celý život. (smích)
Čtěte také
Krajinky vás nelákaly?
Ale ano, taky je fotografuji. Je pravda, že teď mě vytáhl podzim dokonce z postele, protože já nerad vstávám. Ale na hradeckém nábřeží jsem byl už před sedmou hodinou ráno, bylo krásné slunce, prozářené žluté listí, to je úžasný zážitek. Tak to mě vytáhne. Nebo když člověk někde cestuje, tak neodolá dobrému záběru.
Ale jinak prostě preferujete ženy.
To je mé hlavní téma.
Vzpomenete si na svůj první ženský akt, který jste vyfotil a na modelku, se kterou jste ho komponoval?
Těžko pátrám v paměti, ale asi to byla přítelkyně, ano.
V čem je to kouzlo ženských aktů? Proč ty ženy a ne raději víc krajinky?
Tyto dotazy dostávají všichni fotografové. Třeba krajinářů když se ptají, proč fotíš krajinu, tak řeknou, protože se mi líbí a přitahuje mě to téma. A já vždycky říkám, že mně se líbí ženy a přitahuje mě to téma. Takže je to stejné. Jen to mám možná pro lidi takové atraktivnější, protože k tomu se ne každý dostane.
Miloš Vojíř je hradecký fotograf zaměřující se na tvorbu výtvarného aktu. S aktem začal v roce 1964. Během času přešel na digitální fotografii. Ženské tělo zobrazuje jak realisticky, tak i abstraktním způsobem. Je jedním z 15 osobností, které byly zařazeny do projektu Hradecké poklady.
Když jste začínal s fotografováním aktů někdy v 50. nebo 60. letech, tak to bylo skoro na hranici kriminálního činu, ne?
Je zajímavé, že tenkrát sice soudruzi dělali bububu, ale oni se také rádi podívali. Policie chodila po sousedech a zjišťovala, co se u nás kde děje, ale se mně nikdy vlastně nic moc nestalo. Kdežto teď v době svobody jsem chtěl si chtěl dát na Facebook svoje fotky, který jsou podle fotografů nejdecentnější, a oni mi je zablokovali. Tak jsem ho okamžitě zrušil. Tedy vlastně s těmi akty je teď víc problémů, než tenkrát.
Jak jsem si tenkrát hledal modelky? Bylo to jednodušší dříve nebo je to jednodušší dnes?
Možná, že to bylo dříve jednodušší. Protože ty dívky byly většinou vděčné za to, že se mohou nechat fotografovat. Dneska sice přijdou a dají se fotografovat, ale řekl bych, že to ztratilo onu romantiku a kouzlo. Obvykle se hned na začátku jedná o penězích, musí se podepisovat smlouvy, a bývají někdy až moc sebevědomé, i když se pak zjistí, že ne právě zaslouženě. Když se něco opomine, může to končit i u soudu. Je pochopitelné, že to vše romantice nepřidá. Když si však fotograf i model rozumí a nastane určité souznění, pak je radost pracovat.
Jakou nahotu, když to tak řeknu, máte rád?
Tajemnou, zahalenou, jen v náznacích. Nic odvážnějšího. Jako chlap se na to rád podívám, ale nerad to vyrábím.
Mužský akt jste nikdy nefotil?
Jen jednou. To bylo přímo pro konkrétní osobu a na jeho prosbu.
Dostáváme se ke kráse, k duši a nitru člověka. Stačí fotografovi, když je žena v uvozovkách jen krásná?
Pro určité záběry to stačí, ale je to jako v každém partnerství. Pokud tam není určité souznění a nějaká duše, tak tomu něco chybí. Takže když se objeví krásná modelka, je inteligentní a má opravdu duši, tak to je potom třaskavá náplň a s tou se dělá dobře. Může potom přijít sebekrásnější, a když hloupě promluví, stačí jedna věta, tak máte po chuti vůbec něco dělat.
Rád se dívám na filmy, to jsou pro mne krásné pohyblivé obrazy. Člověk se může učit všude a na všem, jen když chce.
Miloš Vojíř, fotograf oceněný medailí města Hradec Králové
Chuť a atmosféra, to jsou pro takové fotografování asi hodně důležité aspekty. Aby tam byla vzájemná důvěra.
Určitě. To se musí docílit. Příjemné prostředí a hudba, vše patří k věci.
Není to prostě jen o nahé modelce a mačkání spouště. Vy už si asi dopředu vše velmi pečlivě připravujete a plánujete.
Kreslím. Protože já jsem původně maloval. Takže pro ten základ je to dobré, mám moře kreseb. A pak už se jde na věc. I když to samozřejmě může dopadnout úplně jinak, ale je dobré mít připravený start, od kterého začnete. Až pak se třeba ukáže, že si člověk něco nakreslí, ale modelka to nedokáže udělat. Některé jsou velmi pohybově nadané a iniciativní, ale některé dost netečné a navíc je nelze dotlačit do určité pózy.
A ty nejlepší nápady vás napadají nejčastěji kdy?
Já rád se dívám na filmy, na televizi a tyto programy, to je vlastně soubor pohyblivých obrázků. Kameramani v televizi jsou úžasní fotografové, je tam kompozice, je tam všecko. Když bych to zevšeobecnil, člověk se může učit všude a na všem, jen když chce.
Vy jste asi většinu svého života pracoval s klasickým analogickým aparátem a postupem. To znamená vývojka, ustalovač, filmy. Přišla ale přelomová digitální doba. Chtěl jste se učit?
Dlouho jsem to odmítal, možná nejdéle z fotografů tady v okolí. Nechtělo se mi do toho. Pak se mě v jedné prodejně, když jsem tam nakupoval, ptali, jestli už dělám digitálně. Říkal jsem, že ne, že do toho nejdu. Oni mě v té chvíli dá se říct urazili, ale vlastně mi pomohli, protože říkali, tak to vám ujel vlak. Je pravda, že kdybych to býval nezačal dělat, tak jsem byl dnes vyřízený, dnes už to jinak nejde. Nehledě na to, že to má úžasné výhody. Dnes uděláte záběr a hned vidíte, jestli je dobrý, jestli to je správně exponované. Měl jsem případ, když jsme jeli dělat na zakázku diapozitivy do Maďarska a na Slovensko. Přijel jsem a v Praze mi řekli pardon, my jsme vám zkazili filmy. Což se u digitální fotografie nestane a můžete dělat dál. Takže dnes blahořečím digitálu a jsem rád, že se nemusím máchat ve vývojkách. Ale jsou kolegové, kteří analogu fandí dál.
S uměleckými akty mám teď víc problémů než v minulosti. Facebook mi je zablokoval.
Miloš Vojíř, fotograf oceněný medailí města Hradec Králové
Poslední otázka, je stále ještě na ženách co objevovat?
Žena je nevyzpytatelné a naprosto nečitelné stvoření. Každá je jiná. Osoba každého člověka se skládá z tolika aspektů, že je tu tolik kombinací, že se nesejdou dva stejní lidé. A je vidět v umění, žena bude věčná inspirace.
Říká fotograf Miloš Vojíř. Moc děkuji za dnešní setkání. Ještě jednou blahopřejeme k medaili, kterou jste obdržel od města Hradce Králové. Na shledanou.
Děkuji, na shledanou.
Související
-
Srpen 68 v ulicích Hradce Králové na barevných fotografiích Josefa Krejsy. Naděje byla zašlapána
Český rozhlas Hradec Králové vystavuje úžasné barevné autentické fotografie Josefa Krejsy připomínající srpnové události roku 1968 v ulicích Hradce Králové.
-
Bretaň se turistům nepodbízí. Úplně si vystačí se svou „kamennou“ historií a přirozenou krásou
Dnešním hostem Českého rozhlasu Hradec Králové je srdcem a duší novinářka a rozhlasačka Jiřina Šmídová. Která je ovšem také skvělou fotografkou.
-
Rád používám termín krásně hnusně. Skotsko je pro fotografa...
Hostem Českého rozhlasu Hradec Králové je dnes člověk, který snad fotí úplně všechno a všude. Mě si tady, vzpomínám si, při našem setkání asi před rokem taky fotogr...
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
