Srpen 68 v ulicích Hradce Králové na barevných fotografiích Josefa Krejsy. Naděje byla zašlapána
Až půjdete v těchto dnech kolem budovy Českého rozhlasu Hradec Králové v Havlíčkově ulici na Tylově nábřeží v Hradci Králové, tak se dobře dívejte do oken, protože tam jsou vystaveny úžasné barevné autentické fotografie připomínající srpnové události roku 1968. Jejich autorem je hradecký fotograf Josef Krejsa.
Fotografa Josefa Krejsu spolu s komentátorem a publicistou Václavem Součkem vítám v našem rozhlasovém studiu. Společně budeme vzpomínat na srpen roku 1968. Už je to 50 let, Václave.
No, co na to říct. Dožili jsme se, ale není to žádná velká sláva, protože tou dobou kvetla naděje neuvěřitelným způsobem. A myslím si, že všechny životy, které byly obětovány 68. roku, padly vlastně pro tu kvetoucí naději. Bohužel byla krátká a bohužel se o to z valné části zasloužili zase Češi.
Pane Krejso, vy jste pocházíte z Prahy, jestli si dobře pamatuji.
Narodil jsem se tam, to je pravda.
V Čimelicích jste studoval filmovou školu. V roce 1968 jste byl tenkrát v Hradci Králové na hvězdárně?
Já jsem tady byl v podstatě od roku 1960. Co jsem přišel ze školy, tak byly ještě malinké peripetie, ale přijal jsem tady místo potom na observatoři. To byla má první záležitost. Ale rok 1968 mě zastihnul v podniku Fotochema na funkci podnikového fotografa.
Proto ty barevné fotografie, které jsem z roku 1968 ještě snad neviděl, Václave, vy jste viděl někdy dobové autentické záběry v barvě?
Myslím si, že ne. Ale hlavní hodnota Krejsova a všech těch autentických fotografů té doby je v tom, že jim nedalo svědomí, aby nevyrazili do ulic s fotoaparátem. Jsem tomu hrozně rád, protože to jsou mrtvolky, které vedou člověka, aby oživily vzpomínky.
Mě by zajímala atmosféra té doby. Vy už jste Václave o tom trošku mluvil, jaro 1968 bylo obdobím, než přišel 21. srpen, naděje. Byla to doba očekávání.
To je na dlouhé vyprávění. Ono to začalo v 60. letech, kdy tu mrtvolnost ducha tady rozrazily malé divadelní scény. Od Semaforu, Paravan blahé paměti, Darek Vostřel s Jirkou Šaškem, tito lidé otvírali branky. A pak to už šlo prostě řadou. Jenže samozřejmě na druhé straně ta masivnost stranického aparátu, včetně jeho stranických záloh, to znamená Československý svaz mládeže blahé paměti. Jenže najednou se to začalo sypat, podobně jako potom roce 1989. Ale ne tak masivně. Najednou začaly vznikat drobné trhliny, začaly se rozsypávat pevné útvary, jak stranické, odborářské, tak i svazácké. Moje žena třeba nastoupila do Svazu mládeže českého venkova, který se jmenoval Juvena. A proto nás ráno ve 4 hodiny budili telefonem funkcionáři, přesto, že už jsme věděli, že nad námi hučí letadla, to byl rachot, to se nedalo minout. Od půl druhé jsem byl vzhůru a říkal jsem si, co se děje. Jenže centrum všeho se událo v Praze. Tedy byly to věci, které se sypaly jedna po druhé. A potom už to šlo ráz na ráz.
Pane Krejso, vy si vzpomenete, jak jste se dozvěděl o okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy?
Já to měl malinko, ani ne tak komplikované, ale vím, že den před tím jsme byli na služební cestě v Brně a v Blansku, tam byly pobočky Fotochemy. Vím, že jsem byl s podnikovým ředitelem, nějací náměstci tam byli. Vraceli jsme se až kolem 11. večer. Všichni jsme byli v dobré náladě, rozebírali jsme celou situaci, nicméně já jsem to trošku prospal. Ráno potom vím, že nějaký ten lomoz byl, ale šel jsem na osmou do práce. A to už se lidé vraceli z podniku. Říkali: kam jdeš, vždyť je okupace. Viděl jsem nad námi několik přeletů MIGů 15 s polskými šachovnicemi. To byl můj první dojem z toho všeho. Došel jsem samozřejmě do práce, vzal jsem si fotoaparát a vyrazil do ulic.
A vznikly tyto nádherné barevné fotografie. Mě na nich třeba, Václave, zaujalo to, že na některých z nich je vidět, jaké bylo počasí, že je tam modrá obloha, což na těch černobílých fotkách neuvidíte. Byl srpen, bylo léto. Na jedné fotografii je naše rozhlasová současná budova na nábřeží v Havlíčkově ulici. Můžete, Václave, tu fotku okomentovat?
Tady byla Československá národní banka, ČNB. Obložení je tady ještě totéž, koukám. A samozřejmě ta metrová písmena nad prvním patrem Dubcek a Svoboda. To naprosto vystihovalo atmosféru. Pak je tady krásná fotka, na níž je jen jedno slovo... ten člověk to zatím ještě nedopsal: Jděte...
To psali tady přímo před Tyršovým mostem.
Přímo na kostkách: Jděte domů, ano. Za svobodu a podobně. Ale já bych to řekl trošku drsněji.
Ty fotografie nejsou samozřejmě nijak úsměvné. Vidíme, jak po Tyršově mostě projíždí tank a jeho hlaveň míří přímo na budovu tenkrát Československé národní banky.
Ano. A celá kolona potom za ním byla.
Jaký to byl zvuk?
Rámusilo to tedy pěkně. Povznášející to rozhodně nebylo. \když si na to vzpomenu, tak to jsou docela chmurné zážitky. Protože u Šumperka takto zařval kluk, muzikant. Ti hoši v tancích nebyli zvyklí jezdit jinak než po stepi, tak ho tam převálcovali i se žigulem a s dvěma dětmi. Bylo to docela hrozné. Mockrát jsme si na to vzpomněli. Ale upřímně řečeno, tady přes řeku a za mostem, stával tank ještě dlouhá léta.
Ano, ten je tady také zachycen na fotografii. A je na něm nějaký nápis v azbuce.
"Věrnítes damoj!" ano, jasně. U tanku se tomu tady v Hradci Králové říkalo. V roce 1945 to byli osvoboditelé a v roce 1968 okupanti.
Okupace, ano, tenhle kontrast byl obrovský.
To je stejné, jako pomník Koněva v Praze. Tenhle tank si zažil a užil svoje. Protože tady na jeho hlavni seděli po jednom hokeji asi 4 mládenci a juchali, protože tenkrát se slavně vyhrálo.
Městské muzeum v Jaroměři vás vezme v čase do společenské atmosféry srpna roku 1968
Události spjaté s okupací naší země vojsky Varšavské smlouvy si tam můžete připomenout v expozici nazvané „My vás tady nechceme!, aneb občanem Jaroměřska v roce 1968". Název výstavy je přepisem autentického, fotograficky zdokumentovaného "srpnového" nápisu na jednom z jaroměřských domů.
Pojďme ještě zmínit tehdejší budovu Československého rozhlasu v Hradci Králové. Ta byla, jak pamětníci vědí, ve Vrchlického ulici, ve Fuchsově vile. Pane Krejso, tam bylo možná takové centrum dění, řekl bych. Ty fotografie tady také máme, lidé se tam scházeli.
Ano, tam se lidé srocovali, pozvolna. Někdo přinesl nějaké tehdy tranzistorové rádio a z toho se poslouchaly autentické zprávy. A nad tím se vždy shromáždil celý dav lidí. A samozřejmě ulice Vrchlického byla jednak blokována z druhé strany několika auty, aby se tam nikdo nedostal. Zatímco tehdejší Leninova, dnešní Gočárova, byla rozkopána, tam se stejně nemohl nikdo dostat. Jediná ulice, která byla zprovozněna, to byla Dukelská, tehdy Stalinova.
Tady musíme připomenout, že hradecké studio Československého rozhlasu se neodmlčelo. A díky tomu se informace o situaci v Československu dostala i do zahraničí prostřednictvím Svobodné Evropy, Hlasu Ameriky, BBC. Hradecké vysílání bylo slyšet po celém světě.
Myslím si, že Hradec zasloužil tenkrát vyznamenání za to, jakým způsobem přenášel zprávy ze světa. Já vím, že se nesluší jmenovat jednoho nad tím obrovským hejnem lidí, kteří se o to zasloužili, ale Ruda Chaloupka tenkrát přetransponovával zprávy ze všech zahraničních redakcí do vysílání Československého rozhlasu Hradec Králové. Ilonka Janská, to samé. Fůra lidí se podílela na tom, že se dostávaly lidem relevantní zprávy. Protože to, co se dělo potom na stanici Hvězda, to už ani nestojí za zmínku. Ale fakt je ten, že Hradec nebyl v takovém ohnisku zájmu jako Praha. Tam když se lidé dozvěděli, že tanky rozrazily skleněné dveře na Ruzyni, tak to bylo opravdu blízko národního povstání. Lidé byli ochotni opravdu podstoupit oběti nejvyšší, ale zaplaťpánbůh musím říct k tomu zase v takové masové míře nedošlo.
Ještě jednou připomenu, že fotografie Josefa Krejsy můžete vidět v tyto dny v oknech budovy Českého rozhlasu Hradec Králové na nábřeží v Havlíčkově ulici. Autentické záběry pořízené v ulicích Hradce Králové v oněch těžkých srpnových dnech roku 1968. Tak si to určitě nenechte ujít.
![Český rozhlas Hradec Králové v Havlíčkově ulici se "oblékl" do podoby ze srpna roku 1968! Jsme s vámi, buďte s námi!](https://hradec.rozhlas.cz/sites/default/files/styles/lightbox/public/images/53bbcd9ffed30eef5c2352c51bada73d.jpg?itok=BB_c5RGi "Český rozhlas Hradec Králové v Havlíčkově ulici se "oblékl" do podoby ze srpna roku 1968! Jsme s vámi, buďte s námi! | foto: Český rozhlas Hradec Králové")
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
