Marek Ždánský: Ke gorilám v Kongu může nejvíc osm lidí. Nesmíte mít s sebou ani jídlo ani pití
Marek Ždánský si během mnohaletého působení v pražské zoo vysloužil přezdívku gorilí táta. Jeho největší chloubou je známá gorila Moja. A byť už je Moja přes deset let ve Španělsku, kontakt spolu nepřerušili. Teď podporuje stopaře v Kongu, kteří navykají gorily na turisty.
Marek Ždánský působil v pražské zoo, když se v roce 2004 narodila Moja. „Viděl jsem ji naposledy před rokem a půl, tam hrál roli covid. A uvidím ji za měsíc. Máme takovou partu, s kterou jezdíme a podnikáme po Španělsku výlety, včetně mých dětí. Výběhy pro gorily jsou tam daleko rozsáhlejší, zvířata mají obrovský prostor, to není zoologická, to je spíš přírodní park, projíždíte autem a pozorujete,“ vypráví Marek Ždánský a je šťastný, že pavilony a výběhy pro gorily se také u nás výrazně zlepšily.
Moju stále pozná, ale je těžší ji najít, protože skupina goril už se hodně rozrostla. Poslat ji jinam považuje za výborný tah. „Už byla dospělá, brala antikoncepci, aby nezabřezla se svým otcem, takže toto bylo výborné řešení a ve Španělsku se má dobře. Zažila tam pozitivní šok, když vedle samce Nikyho mohla jíst jabko. Pražský samec Richard byl pěkný usurpátor na jídlo. A samice jsou samci podřízené se vším všudy. Takže jediná záchrana byla, že chytly jablko a utekly na strom, protože tam Richard vylézt neuměl. A ten dole pěnil. Takhle ho mučily,“ vzpomíná s úsměvem.
Gorilla café zve na přednášky
Marek Ždánský už sice gorily neošetřuje, ale společně s Vladimírem Čechem založili kavárnu Gorilla café v Klenčí pod Čerchovem, kde pořádají cestovatelské přednášky. „Také jsem napsal knihy a výtěžky jdou na náš projekt, který podporuje stopaře v národním parku Kahuzi Biega v Kongu. Ti navykají gorily na turisty. To je velmi těžká práce. Stopař třeba dva roky chodí za skupinou goril, které jsou divoké. Oni s nim nechtějí vůbec nic mít, je to opravdu podobné jako z filmu Gorily v mlze. Až když oni se rozhodnou ho přijmout, tak získá jejich důvěru a může tam vzít pár turistů. Ke každé skupině goril jde nejvíc osm lidí,“ popisuje záslužný projekt.
Ke gorilám se ovšem nejde asfaltovou cestou, je to velmi náročný terén, často je potřeba cestu prosekávat. „Proto by turisté měli být i trochu fyzicky zdatní. Taky dopředu vědí, že tam můžou zůstat nejdéle hodinu. A když se přiblíží ke gorile blíž, než je domluveno, gorily vám jednoduše zmizí v pralese.“
„Hlavně jim nikdy nesmíte nic dát, jinak ta dlouholetá práce začne být nebezpečná a zkazí se, protože ty zvířata, jak jednou od někoho něco dostanou, tak pak budou agresivní a budou to chtít od každého. A ten, kdo to nebude mít, tak na něj budou útočit, jako známé agresivní opice v jižní Africe. Středně velká opice, třeba pavián, je schopná vletět vám do auta a všechno sebrat. Proto, když se jde ke gorilám, nesmíte mít u sebe ani jídlo ani pití.“
Chtěl by se ke gorilám vrátit? Toužil být jako ošetřovatel u porodu? V čem je práce ošetřovatele nebezpečná? Jak se má Assumbo, první gorilí samec, kterého ošetřoval a který oslavil už 50 let? Poslechněte si v rozhovoru u Alex.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
