Manželé Dvořáčkovi: Život s Jaroslavem bych si zopákla. I s tou tragédií, co nás potkala, vyznává se Zdena
Zdena a Jaroslav Dvořáčkovi z Hradce Králové jsou spolu 62 let. Jejich láska je tedy už diamantová a stejně tak silná a průzračná. Společně totiž museli překonat největší ztrátu a bolest, jakou rodič může zažít.
Na začátku příběhu Zdeny a Jaroslava byla láska k lidem, dětem a životu. „Byli jsme v partě mladých lidí, kteří v kulturním domě hráli pro děti loutkové divadlo. Scházeli jsme se jen tak pro radost a v neděli dopoledne dětem přehráli divadlo. Potom jsme se přesunuli o patro výš na zábavu a užívali si studentského života,“ vzpomíná Zdena. „Můj muž tam byl šéf – no, on je šéf dodneška – ale byl mezi posledními, kterého jsem si tam vybrala. Trochu se to tam prostřídalo,“ uculuje se. „Z týhle party totiž vzniklo hodně manželství.“
Začali spolu chodit 9. května 1960. Pamatují si to přesně, protože ten den se na mostě konal ohňostroj k výročí ukončení války. Po maturitě se ale jejich parta rozpadla a vztah měli spíš na dálku. „Tenkrát fungovaly umístěnky a mě jako učitelku umístili do pohraničí do Vrchlabí.“ „Já jsem zase dělal plynovody po republice. Scházet jsme se mohli akorát o víkendech v Hradci,“ doplňuje Jaroslav.
Aby mohli být spolu na jednom místě, museli mít uzavřené manželství. Tak se vzali, a postupně oba dostali místo přímo v Hradci Králové.
VIZITKA
Den svatby: 8. července 1961
Kde: Obřadní síň na Ulrichově náměstí, Hradec Králové
Děti: 3, zůstaly 2
„Byla jsem soudružka nevěsta, on byl soudruh ženich. Jeho rodiče byli pobožný a chtěli, abychom měli svatbu v kostele. Ale já jako učitelka nesměla, jinak bych přišla o místo (kvůli zákonu o celibátu učitelek – pozn. red.). Tak jsme to měli na úřadě a nad hlavou nápis Sovětský svaz. Taková byla doba.“
Bohémský život s karavanem
Zdena a Jaroslav jsou ale bohémské duše a umí si život užívat. A tak, když jim po obřadu strejda půjčil krásnou bílou felicii, jeli se projet a svatební hosty nechali v hotelu čekat na hostinu. „Když jsme se vrátili, byla nálada na bodu mrazu, ale pak už byla muzika a zase se to rozjelo.“ Jaroslav vzpomíná, že ten den bylo taky horko, tak se z veselice zmizeli vykoupat. „Prostě jsme se jeli osvěžit.“
Dva roky po svatbě se narodila první dcera. Další syn a dcera přišli vždy po šesti letech. „Když jsme měli rodinu, tak jsme začali žít život s karavanem. Zahájili jsme ho cestou do Sedmihorek. Zvali jsme i jiné kluby po republice na různá setkání. Jezdili jsme s partou zase hrát, zpívat a veselit se,“ vypráví Jaroslav. „S karavanem jsme měli nádherný život celých 45 let.“
Neúprosná diagnóza
Děti rostly, měly už také rodiny a všichni společně zažívali obyčejné i veselé chvíle. Do doby, než jejich nejstarší, v té době 39letá, dcera Ilona onemocněla. Po operaci na gynekologii jí diagnostikovali rakovinu. „Měla obrovský nádor na vaječníkách a bylo to už rozlezlé v celém těle. Vzali, co mohli, užila si svý. Doktoři bojovali, ale je to zrádná nemoc. Hlavně v tom, že to strašně dlouho o sobě nedá vědět,“ líčí Zdena. „Lékaři dělali, co mohli, moc jim za to děkuju,“ říká pokorně Jaroslav.
Po dceři zbyly dvě děti – jedenáctiletý syn a patnáctiletá dcera. „Vnoučata nás držela při životě. Tátu měly zlatýho, ale nebyl zvyklej dělat mámu. Tak jsme trochu převzali úkol za naši dceru a pomáhali. Kdybychom byli sami a pitvali to, tak to by nám stejně nepomohlo. Takhle jsme museli fungovat pro její děti, a to nás z toho pomalu dostávalo. Ale to, že tu není, to bolí. Děti jsou skvělé a to mě mrzí, že tohle měla prožívat ona. Ale život není spravedlivej, to víme. Je to opravdu hrozný, když přežijete své dítě,“ potvrzuje Zdena. „Je to ohromnej smutek. A bezmocnost. Ale udělalo se vše, co se udělat dalo,“ říká Jaroslav.
„Kdybych byla sama nebo měla jinýho manžela, tak bych to nezvládla. Jaroslav se se mnou nemazlil. Vztekal se, že brečím. Nelitoval mě, nutil mě k činnosti, a to mi pomohlo víc, než kdyby mě hladil a utěšoval. To nás semklo.“
Vztahu si váží
I přes krutý osud jejich dcery si život pochvalují. Oba si váží také toho, že neměli potřebu dělat si naschvály a jeden pro druhého měli porozumění a respekt. „Děkuju mu za to, jakej je, že se nezměnil ani stářím. Není morous, spíš občas dělá blbiny jako kluk. Hezky se mi s ním žije.“
„Myslím, že jsme měli krásný život. Znovu bych se do ní zamiloval. Málokterá by to se mnou vydržela. Je to hezký, že jsme takhle spolu, viď babičko? A pořád ji miluju,“ dojímá se Jaroslav. „Já jeho velmi. S jiným bych být nechtěla. A bojím se, kdybych tu zůstala sama.“
„Je to takové vážné a odpovědné. Vážím si toho vztahu a bojím se, abych o ni nepřišel. Přál bych si, abychom tam nahoru šli oba najednou. Abychom se vzali za ruku a šli tam spolu. Aby se to obešlo bez nějakého marodění v LDN, to je naše přání,“ shodují se. „Já bych si ten život strašně ráda zase zopákla – i s tou tragédií, co nás potkala.“
Oba jsou velcí fanoušci rozhlasu. K 60. výročí svatby proto dostali hudební dárek v Písničkách na přání Českého rozhlasu. Originální přání i Jaroslavovu hru na harmoniku a zpěv si můžete poslechnout v pořadu Zlatá láska, kde se také dozvíte, jak dopadl jejich manželský test.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.