Lidové obyčeje na sv. Josefa

Mariánské jaro ve staročeském dělení roku na osm období vystřídalo o svátku sv. Josefa tzv. pozimek. Většina lidových pranostik vztahujících se k tomuto období, je docela optimisticky jarně naladěna: Na svatého Josefa se mají odkládat kožichy. / Když svatý Matěj ledy nechá, svatý Josef je pak seká. / Jak svatý Josef kývne hlavou, plují ledy dolů vodou.

Ježíšův pěstoun

Podle evangelií byl Josef Nazaretský tesařem, snoubencem Panny Marie a Ježíšovým pěstounem. Oslava jeho svátku je doložena už ze 12. Století. Tehdy vysta­věli křižáci v Nazaretě první kostel ke cti sv. Josefa. Papež Pius IX. vyhlásil roku 1870 sv. Josefa patronem celé církve. Vedle toho je ochráncem tesařů, dřevorubců, truhlářů, kolářů a jiných dělníků, ale i vychovatelů. Je svatým patronem dětí a mládeže, křesťanských rodin, manželství a průvodcem umírajících.

Zpra­vidla je znázorňován s dítětem Ježíšem, k Josefovým atributům patří ještě lilie, poutnická či rašící hůl a tesařské náčiní. V lidovém prostředí se s ním setkáváme v malbách na skle a na keramice a samozřejmě v betlémech. Modlitby a písně k sv. Josefovi obsahují četné poutní tisky.

Josef pochovává světlo

V selském prostředí byl jeho výroční den považován za první jarní svátek. Jak píše ve svých rukopisech z první poloviny 19. století Jan Jeník, rytíř z Bra­třic, „v ten den se odkládal zimní oděv a lidé se oblékali do lehké­ho letního oděvu hedvábného, neb tak jmenovaného zajku“.

Ve sklářských dílnách byl josef­ský svátek důležitým mezníkem. Brusiči skla pracovali při umělém světle od sv. Václava právě do Josefa. V sobotu po jeho svátku oslavovali. Ženy mistrů při­pravily lepší večeři. Mladší brusiči připevnili na tyč velkou lampu nebo lucernu, v níž hořel olejový kahanec, a v průvodu se ubírali k blízkému lesu. Tam ji přivázali na strom, aby bylo světlo zdaleka vidět, a pak se všichni veselili. Peklo se maso a popíjelo. Byla-li teplá noc, slavilo se až do svítání. Nakonec lampu sejmuli a zakopali. Říkalo se, že „pochovávají světlo“.

Pražská josefská pouť

V Praze se 19. března slavila jarní josefská pouť. Měla své místo před kapucínským kostelem na bývalém Josefském náměstí (dnes náměstí Republiky). Byl to den, kdy si zamilované páry potvrzovaly věrnost. V tomto duchu byl pražský svátek sv. Josefa (patrona manželství) slaven. Mládenec kupoval svému děvčeti medové perníkové srdce.

K oblíbeným zábavám svatojosefské pouti pat­řila hra s vejci, ťukání a koulení z vršku. Hokynářky prodávaly z plných nůší malovaná vejce určená pro tuto zábavu. Postupně se sortiment poutního zboží proměňoval a objevovaly se nové druhy atrakcí. Pražskou josefskou pouť lidé s oblibou navštěvovali ještě v letech první Československé republiky.

Pokličkové štandrle

V českých zemích byl svátek sv. Josefa spjat s hudebními zastaveníčky. Dva tři muzikanti s harmonikou a houslemi (nebo celá místní kapela) vyhrávali Josefům na návsi. Výrostci chodili průvodem a provokativně tloukli na pokličky, jako že „vyhrávají štandrle“. Rozšířeny byly i josefské taneční zábavy. 

Zdroje: Eva Večerková: Obyčeje a slavnosti v české lidové kultuře. Praha 2015; Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. Praha 2007.