Kytarový virtuos Lubomír Brabec: Nehet je součástí naší tvorby, bez vteřinového lepidla se neobejdu

Lubomír Brabec začínal na housle, ale vyměnil je za kytaru, protože na housle se nedaly balit holky. „V té době to byl opravdu ten pravý důvod. Já si ani nemyslel, že bych mohl být muzikant. Tenkrát jsem plaval za plzeňskou Slavii a hrál vodní polo a myslel, že se tím budu živit. Ale pak jsem zjistil, že se holky dají sbalit i na vážnou muziku. A muzika mi dala všechno, dokonce jsem kvůli ní i zlepšil prospěch ve škole, abych se dostal na konzervatoř,“ usmívá se.

Vystupuje po světě, ale potvrzuje, že to je trochu osamocené povolání. „Když jedete na zájezd do ciziny, tak vás všichni hlídají. V hotelech se vám uctivě klaní, je to takové neosobní, jdete na zkoušku a všude jste sám. Výjimečně s někým jdete na večeři. Mně to nevadí být sám, ale jsem radši, když s někým můžu hrát a jezdíme společně. My zase nejsme samotáři, kteří jen denně cvičí několik hodin.“ Proto rád spolupracuje s řadou umělců, jako jsou Jaroslav Svěcený, Pavel Šporcl nebo Gabriela Beňačková. „Je důležitý si sednout lidsky s tím, s kým hrajete. Jezdíte společně a trávíte společný čas. A na lidi jsem měl vždycky obrovskou kliku.“

Nehet je součástí kytarové tvorby

Před několika lety založil Svatojanský hudební festival, který pořádá v Písku, kde nechal postavit skleněnou sochu Jana Nepomuckého. Koncertovat plánuje ještě dlouho, spíš ho děsí papírování, které je s akcemi spojené. Z festivalu jde výtěžek vždy na dobročinné účely. „Každý si myslí, že jen brnkáte a tvoříte, ale já každý rok nastřádám asi metr šanonů a počítače nám v tom zrovna neulevily. Ale jinak je ten muzikantskej život krásnej,“ usmívá se.

Všude se snaží chodit s předstihem a být připraven, tak se mu nepříjemnosti vyhýbají. Občas se stane, že mu praskne struna, ale mnohem horší je zlomený nehet, a ten si prý zlomí každou chvíli. „Všude vozím vteřinové lepidlo, tím ho zalepím, to už umím výborně vyřešit. Bez toho bych nehrál. Nehtem vytváříte ten tón, je součástí naší tvorby,“ vysvětluje virtuos.

Adrenalin? Ne, jen jiný pohled na svět

Je o něm známo, že je trochu dobrodruh. Zúčastnil se jachtařské expedice přeplutí Drakeova průlivu do Antarktidy, v roce 1997 na Antarktidě dokonce koncertoval, potápí se a rád lyžuje ve volném terénu. Jak to jde dohromady s kytarovým uměním? „Já myslím, že to zase tak moc nevadí. Když se potápíte, vidíte úplně jiný svět. Když jste na plachetnici, tak ten oceán je zase jiný, než když se válíte na pláži. Nesjedem sjezdovku, ale najdeme si s kamarády nějaké zapomenuté údolí.“

Také se říká, že nejhezčí pohled na svět je z koňského sedla, a to Lubomír Brabec může potvrdit. Sám měl koně 18 let. „Je to tak. Dostanete se do úplně jiných sfér. Nebo jsem měl kamarády, co dělali lety balonem, to je taky krása. Nevyhledávám adrenalin, ale jiný pohled na svět.“

Kytaru vozí všude s sebou. „Potřebuju cvičit častěji. Ne déle, ale potřebuju procvičit prsty. I když jsem utahanej, tak to udělám. A baví mě to, já u toho zrelaxuju líp, než kdybych ležel v posteli.“

Alex Mynářová a Lubomír Brabec|foto:Rostislav Šebesta, Český rozhlas

Nebojí se při takových aktivitách o své ruce? Za co vyfasoval trojku z chování? Jaký je rozdíl mezi kytarovým virtuosem a kytaristou? Poslechněte si v pořadu Alex a host.