Jídlo a láska

Po dlouhých letech četby zápisků z těžkých dob, od Varšavského ghetta přes německé koncentráky až po sovětské pracovní tábory na sibiřské Kolymě, po letech vojenské základní služby, kdy na žravé vojíny líčili kuchaři obří řízky, což byl většinou ve vajíčku namočený, ve strouhance vyválený a nakonec osmažený hadr na nádobí, po všech těch fotografiích a vyprávěních z hladomoru za kolektivizace na Ukrajině, v Číně, sucha v rovníkové Africe, po všech těch letech, kdy jsem čítával o lidech šílených hlady, jsem velmi zdráhavý reptat a stěžovat si na jídlo. Přesto jsem té poznámce rozuměl.

Svatý Augustin tvrdil: Miluj a čiň, co chceš. Při pohledu na kuchtíky, nabírající u pultu jídlo z várnic, napadá mě: Milujte mě, nebo na mě alespoň pomyslete, a uvařte mi, co chcete.

Ptávám se těch mužů a žen v bílém: „Co byste mi doporučil? Co byste mi doporučila?“. Není to poťouchlost, i když jsem ve frontě na oběd rázem za podivína. Samozřejmě vím, že vydávající kuchařská síla je jiná, než ta, která polévku solila a guláš míchala.

Dochází k něčemu tak stroze technickému, jako je distribuce pohonných hmot někde u benzinky. Nic osobního, byznys jako obvykle. Jenomže jídlo nemůže být už ze své podstaty jiný než osobní byznys.

Hlavní chyba toho jídla, které můj známý ohodnotil jako nedostatečné, je, že nevzniká s myšlenkou na toho, kdo je bude jíst. Někoho takového, jako kuchaře redukovaného na robotickou ruku, řízenou nutriční a rozpočtovou tabulkou, měl na mysli Karel Marx, když psal o odcizené práci.

Přitom se nic za posledních deset let nezměnilo tolik, jako náš vztah k jídlu. O jídle mluvíme jako o zábavě a koníčku - jídlo nás baví. Zvykli jsme si na to, čemu se říká food porno, totiž vymazlené fotografie bělostných talířů, na nichž se smyslně rozvalují růžové plátky masa nebo dlouhonohý chřest.

Splnilo se tak proroctví polského autora sci-fi Stanislava Jerzyho Lema, který předpověděl, že se potěšení a rozkoš ze sexu se jednou změní v potěšení a rozkoš z jídla, včetně perverzích specialit, přístupných dospělým.

Pošmáknou si ale i romantici. Třeba v restauraci, které nabízejí jídlo s příběhem. Na stěně visí fotografie farmáře, dobrého pastýře, v náručí s beránkem, kterého jste si právě objednali k obědu v rolované jehněčí kýtě.

Příběh, ten marketingový nástroj, jak dát kupujícímu pocit hlubšího smyslu! Proutěný košík na farmářském trhu je pak znamením člověka ochotného příběhům jídla naklonit ucho a ještě za to vyprávění mastně platit.

Vcelku platí, a tím se vracím k té podnikové vývařovně, že nerozhodují peníze, zkušenost, dokonce snad ani šikovnost kuchaře. Jediná nutná a někdy i dostačující ingredience je vztah k jedlíkovi. Nazvěme ho láska. Co bys sám nejedl, nevař druhému.