Je válka, řekla maminka. Pro povolání lékaře se profesor Beran rozhodl v roce 1968

Dlouhé roky pracoval v oblasti prevence, léčby a izolace extrémně nebezpečných nákaz. Věnoval se problematice těch zvlášť virulentních, jako je ebola, nebo antrax. Zabýval se klinickým vývojem očkovacích látek proti chřipce, lymské borelióze, klíšťové meningo-encefalitidě, tyfu a podobně. 

Profesor Jiří Beran, epidemiolog a vakcinolog, jeden z nejvíce citovaných evropských lékařů ve světě. U nás média jeho výroky citovala hlavně v posledních dvou letech.

Narodil se v Brně, gymnázium vystudoval v Tišnově. Medicínu studoval na lékařské fakultě v Hradci Králové a ve Vojenském lékařském a výzkumném doškolovacím ústavu. Byl vojenským lékařem, jako podplukovník odešel do civilu v roce 2001 a například v roce 2002 ho Václav Havel jmenoval profesorem.

Je to dvacet let, co jste byl jmenován profesorem. Vzpomínáte si, co vám tehdy pan prezident řekl?

„Neřekl nic, ale pro mě to byl významný okamžik z toho pohledu, že já jsem v té době byl nejmladším jmenovaným profesorem v České republice, takže pro mě osobně to znamenalo hodně a v té době jsem si říkal, že bych se měl ke všemu stavět čelem a neměl bych se ničemu vyhýbat, podobně jako to dělal pan prezident Havel, že by to pro mě mohlo být takové významné. Druhá věc je ta, že jsem si říkal, že je tím završený kus mé práce a že teď se mohu víc rozhodovat nezávisle o tom, co bych chtěl dělat a to mi potom umožnilo to, že jsem pracoval jak v soukromé sféře ve fakultní nemocnici a v našem insititutu postgraduálního vzdělávání.“

Když jste se rozhodoval pro medicínu a pro vojenskou kariéru, co bylo tou hlavní motivací? S čím jste šel studovat obor, jehož hlavním mottem je pomáhat druhým?

„Já jsem o tom začal přemýšlet v osmi letech, protože mě 21. srpna 1968 probudila maminka která pracovala v nemocnici a ta mně a mým dvěma sestrám řekla, že je válka a že když s ní půjdeme do nemocnice a budeme si hrát v parku, tak že se nás to nebude dotýkat. V tu chvíli jsem si uvědomil, že to povolání lékaře je velmi významné a asi i z hlediska války s sebou nese nějaký respekt a pravidla. Samozřejmě postupem doby jsem se o obor medicíny zajímal, měl jsem možnost tím, že jsem za maminkou do nemocnice chodil, tak jsem viděl práci lékařů a chtěl jsem pomáhat a zajímalo mě to jako obor.“ 

Jaký přívlastek byste tomu období a svému oboru dal za poslední dva roky?

„Myslím, že je určitě možné použít slovo převratné. Do doby covidu-19 o epidemiologii nikdo neslyšel a pokud se někdo přihlásil s tím, že je epidemiologem, tak byl brán jako s takovým větším opovržením. Teprve až ta epidemie ukázala, jak je důležité mít znalosti z epidemiologie a šíření infekčních onemocnění, co to udělá na populační úrovni. Jestli musím provádět cílená protiepidemická opatření na skupinu lidí, kteří by mohli mít těžký průběh, nebo jestli ta opatření musím dělat na celou populaci a najednou v tu chvíli se tady vyrojily tisíce nových epidemiologů, kteří vždycky říkali, jak je potřeba to dělat. Nicméně došlo k větší propagaci toho oboru a já jsem tomu moc rád.“

Když jste se pro epidemiologii v rámci studia rozhodoval, co bylo tím hlavním důvodem?

„Ten důvod byl čistě pragmatický, protože já jsem vždycky chtěl být chirurgem, jednak myslím, že jsem manuálně velmi zručný a jednak mě to hodně bavilo a v šestém ročníku, když jsem byl na stážích v nemocnici v Brně, tak jsem ještě chodil do úrazové nemocnice na příjmové dny pomáhat a učit se. Nicméně po absolvování medicíny jsem chtěl zůstat v Hradci Králové a jediné místo které tam bylo, bylo na katedře epidemiologie, ale bylo to podmíněno tím, že jsem musel pracovat tři roky v terénu jako epidemiolog a až jsem vyhrál konkurz a těsně po revoluci, 15. ledna 1990 jsem mohl přijít na katedru a tam jsem začal pracovat.“

Vy jste se zabýval velmi virulentními nákazami, které jsou nejvirulentnější?

„Myslím, že určitě ebola. To je onemocnění, které dokáže podle typu toho viru způsobit závažné onemocnění a ve vysokém procentu i úmrtí. Čili ebola je onemocnění, které nás velmi strašilo. To byl důvod, proč já jsem tehdy, myslím v roce 1997 až do roku 2001, tím intenzivně zabýval. Také to souviselo s tím, že já jsem od roku 1995 pracoval na Vojenské lékařské akademii jako prorektor pro vědu, výzkum a zahraniční kontakty a mým podřízeným pracovištěm bylo pracoviště v Těchoníně, kde se kdysi s těmito vysoce virulentními nákazami pracovalo.“

Když se podíváte na mapu světa, která země je pro epidemiologa nejsložitější?

„Řekl bych, že velmi složité je to při cestách do Indie. To bych řekl, že je potřeba počítat s tím, že to je země, kde je vysoký výskyt jak respiračních nákaz, tak hlavně průjmových onemocnění, žloutenka typu A, břišní tyfus. A to všechno jsou věci, kterým můžeme předejít tím, že ty osoby budeme vakcinovat.“

Spustit audio

Související