Jaký byl příběh staré psí známky? Pátrali po něm liberečtí historici

25. červenec 2018
Psí známku s číslem 427 nosil liberecký pes Šípek
0:00
/
0:00

Severočeské muzeum v Liberci má ve svých sbírkách nově víc než 100 let starou psí známku. Kovový plíšek z roku 1885 může pocházet třeba z Jablonce nad Nisou, kde se tehdy psí známky razily. Odhalit historii nového exponátu pomohli muzeu ve Státním okresním archivu v Liberci.

Jak známka vypadá

„Na averzu vidíme pejska, ražený reliéf, ale zajímavější je reverzní strana, na níž je nápis Reichenberg, a dokonce tam je i vyražené číslo z roku, kdy pejsek známku dostal a také ji ztratil, takže se dochovala jako archeologický nález,“ popisuje psí známku ředitel Severočeského muzea Jiří Křížek.

Ředitel Severočeského muzea Jiří Křížek ukazuje historickou psí známku

Známka je kovová a má tvar obdélníku. „Je to kuriozita, která patří k nejstaršímu dokladu evidence psů,“ dodává ředitel muzea.

Počátek evidence psů

Psi byli součástí lidského života od nepaměti, k jejich evidenci však na území České republiky začalo docházet až v průběhu 19. století. „První ražené psí známky známe zhruba od roku 1869,“ upřesňuje Křížek a dodává: „Je zajímavé, že se z toho stal takový fenomén. Existuje dokonce Světová organizace sběratelů psích známek, což jsem opravdu netušil.“

Liberecká psí známka z roku 1885

Kdo byl majitelem psa

„Zapátral jsem v archivu města Liberec, respektive v jeho inventáři, a z něho nám mezi úředními knihami vyjely tři soupisy majitelů psů,“ popisuje Petr Kolín, jak hledal majitele.

Historii známky pomohl osvětlit Petr Kolín ze Státního okresního archivu v Liberci

„V jedné z knih je záznam o tom, že roku 1885 byla přidělena známka evidenčního čísla 427 a obdržel ji majitel psa, jenž se jmenoval Šípek.“ V libereckém Státním okresním archivu dokonce zjistili i to, že pan Šípek a jeho pinč s největší pravděpodobností bydleli v tehdejší Zámecké, dnešní Felberově ulici.

Historické soupisy majitelů psů v Liberci

„Je to pátrání, které nás jako archiváře pobavilo,“ říká Kolín s úsměvem. „Obvykle pomáháme lidem pátrat po jejich předcích. Po psovi, se musím přiznat, jsem za tu spoustu let, co jsem v Archivu, ještě nepátral,“ uzavírá.