Itálie prožívá hospodářský pokles

Analýza čtenáře optimismem příliš nenaplní. Může se kupříkladu dozvědět, že Německo podle Fondu i v příštím roce překročí rozpočtové deficitní kritérium, stanovené Evropskou unií, k čemuž dojde už popáté za sebou. Německá ekonomika by měla v roce 2006 vzrůst o 1,3%. Ještě počátkem tohoto roku přitom Fond odhadoval růst o sedm desetin procenta vyšší. Jak Financial Times Deutschland připomíná, tato čísla v současném předvolebním boji rozhodně nejsou pozitivní zprávou pro vládnoucí rudo-zelenou koalici.

Zastavme se ale u jiné části analýzy. Oblast eurozóny by měla letos vykázat hospodářský růst ve výši 1,3%, v roce 2006 pak rovná 2 procenta. Obě čísla jsou o tři desetiny procenta nižší než na počátku roku.

Co je příčinou tohoto snížení? Odpověď Mezinárodního měnového fondu je jasná: je to hospodářský vývoj v Itálii. Její hrubý domácí produkt v tomto roce poklesne o 0,3%, v roce 2006 vzroste o 1,5%. I zde můžeme pozorovat značný pokles původních odhadů, které byly v předešlé zprávě Fondu výrazně optimističtější.

Definitivní údaje se mohou do konce září ještě změnit, neboť Fond usiluje o to, aby jeho čísla byla co nejvíce aktuální. Základní tendence je však jasná a Itálie z těchto dat rozhodně nevychází v dobrém světle.

O tom, že se země na Apeninském poloostrově nachází v těžké hospodářské situaci, se mluví už delší čas. V poslední době se však přece jen objevily známky určitého zlepšení. Zpráva Mezinárodního měnového fondu ale ukázala, že důvody k opatrnosti zatím v žádném případě nezmizely, zvláště když cena ropy stabilně ohrožuje všechny předešlé rekordy.

Jak naposledy ukázal skandál guvernéra Italské banky Antonia Fazia, v zemi podivně bují klientelismus a neprůhledné ekonomické operace. Jak ale napsal Ilvo Diamanti v listu La Repubblica, po zkušenostech s Berlusconim si už je těžké představit skandál, který by někoho opravdu dokázal skandalizovat. Podle asi nejznámějšího současného politologa Giovanniho Sartoriho se Itálie stala "špinavou zemí". Někteří pesimističtí italští novináři dokonce hovoří o ohrožení samé podstaty tržního hospodářství.

Politickou elitu to však zřejmě nechává chladnou. Premiér Berlusconi opakovaně prohlašuje, že italská ekonomika je v naprostém pořádku. V rozhovoru pro list La Stampa dokonce prohlásil, že na Sardinii, kde zrovna tráví svou dovolenou, je k vidění spousta boháčů s luxusními jachtami, takže zemi se určitě musí dařit dobře. To je výrok k pousmání, ale také k poklepání si rukou na čelo.

Vládní pravicový blok vůbec dělá málo proto, aby napravil svou pošramocenou reputaci a znovu získal poztrácenou důvěru voličů. Pouze křesťanští demokraté se snaží prosadit změnu volebního lídra pravice, i když to zatím nečiní příliš rozhodně. Pokud však na svém požadavku, který není možno označit jinak než jako sympatický, budou trvat, výsledkem pravděpodobně nebude výběr nového vůdčího představitele, ale rozpad vládního uskupení Dům svobody. Je smutným faktem, že zkompromitovaný Berlusconi je zřejmě jedinou osobou, která drží italskou pravici pohromadě.

Ani pohled do řad středo-levicové opozice však není příjemnější. Pravděpodobní vítězové příštích voleb se utápějí ve vnitřních sporech a ideologických přestřelkách. Konkrétních návrhů na řešení situace se jim zatím takřka nedostává.

Šéf vlivného svazu průmyslníků Luca di Montezemolo na politiky důrazně apeloval, aby na chvíli zanechali žabomyších válek a konečně si začali všímat skutečnosti, že důvěryhodnost země začíná být vážně ohrožena. Prvním krokem by podle něj měl být výběr nového guvernéra centrální banky, který by měl být nalezen na základě shody mezi vládou a opozicí. Montezemolo si servítky rozhodně nebral: jak na pravici tak na levici prý převládá politika, která se brání rozhodnutím a snaží se pouze v klidu přežívat. Itálie se podle jeho slov zmítá ve hře ekonomicko-politicko-finančních skupin, které se nelegálními machinacemi, jdoucími mimo trh, snaží "přemalovat tvář italského kapitalismu".

To jsou neobyčejně tvrdá slova, která je však z úst tak respektovaného muže, jakým je Montezemolo, třeba brát vážně. Stav na italské politické scéně nás však neopravňuje ke konstatování, že by si to uvědomovala také většina politiků.