Hana Slívová

Třicet tisíc – tolik plakátů čítá sbírka pražského Uměleckoprůmyslového musea, kterou vede Lucie Vlčková. Výběr z kolekce představuje na výstavě Řeč plakátu 1890 – 1938.

Výhled ze své kanceláře v Celetné ulici má až trestuhodně romantický: z jedné strany Týnský chrám, z druhé věž Staroměstské radnice.

Na AVU studovala Petra Gupta Valentová sochu i její restaurování a intermedia, na UMPRUM textilní tvorbu, v New Yorku si doplnila teoretické znalosti a dodnes tam pracuje.

„V poslední době rozšiřuji škálu negativních rolí. Ty se ovšem vždycky hrají lépe. Nikdy nepřehráváte, protože negace je sama o sobě výrazná,“ říká pěvkyně Eva Urbanová.

„Psaní má pro mě smysl jen tehdy, když jde o výpověď osobní zkušenosti. Téma, o kterém píšu, musím mít hluboce prožité,” řekl ve Vizitce spisovatel Martin M. Šimečka.

„Je spousta fotografů, kteří stojí takříkajíc za bukem, fotí kompozici a s lidmi se neseznamují. Já když mám možnost, žvaním s nimi půl dne,“ říká fotograf Jaroslav Kučera.

Miluje český smysl pro humor a na Američanech si cení, že nehrají postranní hry. Problém má s autoritami,  ale když žil v USA, přihlásil se k odvodu do války ve Vietnamu.

Šedé, černé, bílé. Stopy prachu, muldy, továrny, ulice a v nich lidé zachycení před tím, než se něco stane. Takové jsou fotografie ostravského rodáka Viktora Koláře

Málokdo u nás rozumí zvonům a varhanám jako Radek Rejšek, absolvent kompozice na JAMU, muž který pro Český rozhlas přes třicet let natáčí zvuky zvonů po celé republice.

Za maximálně osvobozující herečka Alena Vránová považuje, když může spolurozhodovat o výběru divadelní role. V tomto směru si nesmírně váží spolupráce s Divadlem Ungelt.