Dopisy otce nehodným dětem

9. září 2014

Milanu Kunderovi bylo letos pětaosmdesát. Romanopisec, jenž si přeje být skrytý za svým dílem, se v Česku nemá za čím skrýt. Jeho dílo u nás není čtvrt století k mání. Tedy kromě esejů, které, na rozdíl od svých románů, počeštil.

Smýšlím o těch Kunderových esejích jako o scénických poznámkách, režijních pokynech a vysvětlivkách, jež nám Kundera posílá. Čtou je ti, kdo by věkem mohli být jeho dětmi, vnuky či pravnuky. Dětmi nebo pravnuky národa, s nímž vede Kundera na dálku spor, nebo spíše jej na dálku vychovává, tak si to vykládám.

Ovšem Kundera sám sebe vnímá především jako romanopisce. Naposledy v novinách psali, že málem došlo k vydání Kunderova posledního románu ve slovenštině. Autor si ale vydání své Oslavy bezvýznamnosti, jak se román jmenuje, u našich nejbližších sousedů nakonec rozmyslel. Po desetiletích odříkání mohl mít vztah Čechů ke Kunderovi vtipnou pointu – museli bychom nového Kunderu louskat ve slovenštině. Což by nám rozhodně neuškodilo.

Pro nás, děti národa, s nímž Kundera na dálku vede spor, tak lekce z Kundery v posledních letech spočívá hlavně v nekonečných debatách, zda je slušné vytrhnout z archivů záznam, že Kundera v 50. letech patrně donášel tajné policii. A zda šlo z Česka o žárlivý útok na autora, jak si myslí sám Kundera, právě ve chvíli, kdy se mu svět chystal předat další ocenění.

Do toho, z času na čas, podá agentura, zastupující autorova literární práva v Česku, trestní oznámení na neznámé pachatele, kteří na internetu vystaví svůj vlastní, tedy neautorizovaný překlad Kundery na internetu. Krátce řečeno, otec je daleko a jeho nezvedenci si lámou hlavu, proč jim odpírá přízeň. Zatímco třeba Číňanům své romány přeložit nechá a ti Kunderu, kupují hned po Harrym Potterovi, nejraději. Rodičům to prostě s cizími dětmi někdy jde lépe než s vlastními.

V jednom z nově vydaných esejů píše Kundera o bezdětnosti. Přestože bezdětná bývá odhadem pouhá setina populace, v románu je to každá druhá postava, všímá si. „Nejméně padesát procent velkých románových postav opouští román, aniž se rozmnožili,“ píše Kundera a čtenář nemusí mít dokonalý hudební sluch, aby ve slově „rozmnožit se“ postřehl Kunderovu nechuť. Dojímáme se nad potomky, pokračovateli našich genů a myšlenek. Avšak duch románu se plození vzpírá, poznamenává Kundera. Oproti dlouhému průvodu zaměnitelných postav, staví evropský román na ostrém nasvícení jediného a definitivního lidského osudu.

Takový osud je i ten Kunderův, jenž s autorem sdílíme. Hledáme v esejích ujištění, že vyústění našeho společného příběhu nebude tragické. Kundera zmiňuje Hegelův postřeh, že je ke cti velkých postav to, že jsou vinny. Posuďte sami, jestli vám tato Kunderova věta, stejně jako mně, připadá jako nejlepší režijní poznámka k definitivní scéně našeho společného příběhu: „Hluboké vědomí viny umožňuje budoucí smír.“

autor: Petr Vizina
Spustit audio