Dagmar Bláhová: Divadlo v Austrálii nemá takovou tradici jako u nás. Lidé tam chodí radši na pláž
Dagmar Bláhová je herečka, režisérka a filmová pedagožka, která na začátku 80. let emigrovala do Austrálie. U nás zazářila třeba ve filmu Věry Chytilové Hra o jablko. „Ten film byl u nás dlouho zakázaný, v našich art kinech ho uvedli až po tom, co byl oceněn v zahraničí,“ říká v pořadu Alex a host.
Dagmar Bláhová loni vydala knihu s názvem Herectví a film. „Učila jsem na FAMU a taky na režii a v té knize jsem zúročila zkušenosti jednak z učení a jednak ze své práce z různých zemí. Zaměřila jsem se ale na filmové herectví, protože jsem cítila, že je tu díra na trhu a že se o něm nenapsala žádná kniha.“
„Hledala jsem rozdíly mezi divadelním a filmovým herectvím, sepsala jsem nejen příběhy svoje a jiných lidí z profese, ale taky návod ‚jak od scénáře před kameru‘. Taky jsem tam dala rychlou průvodkyni hereckými školami.“
Herectví v Austrálii
V roce 1980 emigrovala přes Paříž do Austrálie. „Vůbec jsem nepočítala s tím, že se k herectví vrátím. Stalo se ale to, že jsem přišla do jednoho intimnějšího divadla a potkala tam lidi, kteří mě zavedli k agentovi. Ukázala jsem mu film Hra o jablko a on mě hned vzal. Tím to začalo.“
V Sydney se nakonec jako herečka prosadila. „Nejprve jsem začala točit A Country Practice, to bylo asi po půl roce. A asi po pěti letech jsem pak začala točit seriál Sousedé. Je pravda, že v té době cizinci velké role nedostávali. Bylo to hodně britsky orientované.“
V Austrálii pronikla také do divadla. „Porovnat můžu spíš kvantitu než kvalitu. Tady v Praze máme dvacet pět divadel a tam jsou třeba čtyři. Je to dáno tím, jaká ta společnost je. Lidé chodí hlavně do Opera Hous, do malých divadel se chodí tu a tam. Pak jsou tam třeba tři velká divadla, kam se chodí na herce, ale masové to není. Divadelní tradice je u nás větší. U nás chodí lidé rádi do divadla, ale tam zase chodí rádi na pláž,“ směje se.
Zakázané filmy
V rozhovoru také vzpomíná na svůj úplně první film. „Byl to film Návštěvy, který napsala Zdena Škvorecká. Točil ho Vladimír Drha v roce 1979 a hned za něj dostal zaracha. Ten film šel okamžitě do stoupy. Nikdo ho nikdy neviděl, ale to bylo tenkrát běžné.“
Později ji proslavil film Věry Chytilové Hra o jablko. „Ten byl také dlouho zakázaný, naštěstí ale nezmizel. Točilo se v Krátkém filmu, protože Věra Chytilová i Jiří Menzel byli zakázaní a Krátký film jim umožnil práci. Když se to dotočilo, tak to zase zakázali a nastal asi dvouletý boj. Po tom, co snímek dostal cenu ve Francii a Chicagu, tak ho začali ukazovat i u nás v art kinech.“
Její poslední rolí byla role ve filmu Milada, kde si zahrála první feministku Františku Plamínkovou. „Ten scénář byl trochu jiný než konečný film. Postrádala jsem tam cestu Milady – proč, jak, nač. Soustředilo se to pouze na vztah matky a dcery, což je trochu škoda. Stal se z toho takový dojemný příběh.“
50 let divadla Husa na provázku
Kromě filmu působila také na divadle, konkrétně v Huse v provázku, se kterým dokonce jezdili po světě. „Musím připomenout, že jsme začali profesionální existenci v roce 1972, což je teď padesát let. Ještě je nás pár naživu.“
„Myslím, že to byla určující éra pro všechny. Říkali jsme si, že když divadlo vydrží pět let, bude to úžasné. Byla to doba, kdy se sesekávaly hlavičky a my si začali vytvářet nový styl divadla, říkalo se nám avantgarda. Tenkrát tam bylo pár lidí, kteří byli ohromně tvůrčí a šťastní,“ dodává Dagmar Bláhová.
Jaký měla vztah s Věrou Chytilovou? Vrací se ještě někdy do Austrálie? Jak vzpomíná na divadlo Husa na provázku? Poslechněte si v pořadu Alex a host.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
