Co se můžeme naučit od Poláků o sexu ve městě
Vyprávění nebere příliš ohledu na posluchače, je chaotické, spletité a jaksi sebestředné. Tak mluví postavy v novele jedenatřicetileté polské spisovatelky Dorota Maslowské. České vydání knihy pojmenované Zabila jsem naše kočky, drahá, provází výstražné troubení, oznamující text cynický, neuctivý a podle některých dokonce zlý.
Mladším dětským slovníkem je Dorota Maslowská hustá, její pohled na ženský svět je nemilosrdný až krutý. Představte si americký seriál Sex ve městě, který se namísto luxusních apartmánů na Manhattanu odehrává v laciných londýnských nájmech čpících kočičí močí.
Na rozdíl od Carrie a Samanthy ze Sexu ve městě netouží Farah s Joanne, hrdinky téhle novely, po luxusních lodičkách od Manolo Blahnika, ale po značkových holínkách. Ty dvě sice rády zabíjejí čas v nákupních centrech, na druhou stranu ale zároveň s myšlenkou na trvale udržitelný rozvoj brousí po originální módě v second handech a na bleších trzích. Jejich kabelky připomínají staré šourky, poznamenává Maslowská.
Namísto pana Božského, krasavce se slibnou kariérou v korporátním byznysu, je tu jeden z mužských protějšků vykreslený takto:
„Bledý chlapec, vykrmený a čistý jako marcipán, na sobě měl černé triko s portrétem jakési změti lebek a utíkajících hořících lidí. Oči jako nedbale rozsypané sušené ovoce se mu mlhavě rýsovaly kdesi hluboko v těstu tváře.“
Postavy Doroty Maslowské jsou závislé na prášcích a počítačových hrách, žijí ve virtuálnu a nejsou si vždy úplně jisté, kde se potkat s realitou. A přesto: Maslowská není štítivá a pohrdavá, jen krutě upřímná. O identitě svých postav říká, že je sbírkou nesmyslů: horlivě posbíranou ze vzpomínek, myšlenek, odpadků, obsesí a starostí.
Teoretici umění mluví o dnešní době jako o době postkultury, která nerozlišuje mezi hodnotným a bezcenným, mezi neotřelým a banálním – podstatné je, co máte rádi, k čemu máte vztah. Opouštíme měřítka hodnot ve jménu libovolnosti a chaosu, tak to s námi podle Doroty Maslowské vypadá. Navíc o tomto postkulturním čase teoretici tvrdí, že v něm vládnou většinou netečné a nekultivované masy.
Vypadá to jako vyprávění o Božím dopuštění. O zmatku a duchovní prázdnotě v troskách snu o blahobytném štěstí. To nejhorší má ovšem teprve přijít.
Mezi bohatými obyvateli západních zemí roste okruh duchovních mrzáků, kteří jsou připraveni zaplatit nebetyčné peníze, aby již déle nebyli sami sebou, píše Maslowská. Touží po transplantaci osobnosti, protože jsou tak smyslově a sexuálně přesyceni, že se stali necitelní k podnětům. A jejich přesycení jim nedovolí z čehokoli se radovat.
Samozřejmě, že tady si autorka vymýšlí. Šok, který čtenáři přivodí, má ale nakonec očistný účinek. I konzument s otupenými smysly podle Maslowské, jak se zdá, kdesi uvnitř tuší, že jednou bude člověk vážen a souzen ne podle toho, kolik požitků si dopřál, ani podle toho, co dokázal a vykonal. Ale jestli v tom bezbřehém chaosu nalezl něco, nebo ještě lépe někoho, koho miluje víc než sám sebe.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
