Bývalý velvyslanec v Německu: Berlín je kulturní a mentální fitness

Tomáš Kafka se narodil v Praze „ovlivněn rodiči, dětskou nechutí k četbě všeho druhu s výjimkou sportovních časopisů, nenaplněnou pubertální touhou stát se rockovým hudebníkem, loajalitou vůči přátelům, pobytem svého času v Berlíně a doposud trvajícím zájmem o politiku.“ To byla citace z jeho s nadhledem napsaného životopisu.

Váš tatínek byl uznávaný germanista, překladatel Kafky, jak taky jinak s vaším jménem. Rebelií bylo tehdy nečíst?

Ono to bylo trochu komplikovanější, protože můj otec zemřel v roce 1970, když mně bylo pět let. Bohužel, ale máma zemřela taky velice brzy. Co jsem po obou rodičích zdědil, byla obrovská knihovna, kterou jsme s bratrem sdíleli. A později, když jsme přestali vnímat knihy jenom jako dekoraci v bytě, tak jsme do těch knih taky koukali. Velká část z nich byla i cizojazyčná, hlavně německé. A v nejedné bylo třeba i nějaké věnování tátovi. Od dětství jsem nebyl velký čtenář, ale miloval jsem časopis Stadion, kde jsem hltal všechny hokejové, fotbalové sestavy.

Když jsem tady mluvila s Davidem Vávrou, tak se zmínil o vašem společném veršování. Mluvil o tom, jak vlastně jste propojeni. Co vám dává lad s druhým člověkem?

Mě to strašně baví, protože pro mě i v diplomacii, ale i v literatuře a vlastně ve všem, co dělám, hraje přátelství ohromnou roli. Velice si toho vážím, že jsme s Davidem přátelé, dokonce si troufnu říct už životní přátelé, a že se můžeme doplňovat a že jsme zvědaví, co jeden nebo druhý dělá. Vždycky je pro mě velká radost, když vidím, že to někoho zajímá a že se s někým můžu nějakým způsobem doplnit.

Je důležité nemít pocit, že je na to člověk sám.

Pojďme teď nastoupit cestu do Berlína. Vy jste tam byl už v letech 1991 až 1995, když jste byl kulturním přidělencem v Berlíně. Co má vlastně na starosti kulturní přidělenec?

Měl jsem toho na starosti trošku víc, ještě tisk a školství. Ale vlastně svým způsobem by se člověk měl starat nejen o to, aby se propojovaly různé instituce, které se věnují kultuře v jedné a druhé zemi. A neměl by se starat jenom o PR té země, ale vlastně i o to, aby se do těch vztahů dostaly nějaké impulzy, s kterými se potom dá nějakým způsobem pracovat, ať už v businessu, v politice, vůbec v nějaké vzájemné otevřenosti.

Myslím si, že se to ukazuje zvlášť teď v posledních letech po tom drastickém útoku Ruska na Ukrajinu, kdy se najednou celý svět mění. V roce 1989 se svět naštěstí změnil výrazně k lepšímu. My jsme si tehdy mysleli a chtěli jsme ten svět měnit, dneska jsme se dostali do situace, že ten svět, který to s námi možná nemyslí vůbec dobře, spíš chce měnit nás. Takže je hrozně důležité nebýt na to sám nebo nemít pocit, že je na to člověk sám. A myslím si, že v dnešní době by kulturní přidělenec měl dělat všechno proto, aby se lidi cítili společně na tomto světě stále jako doma.

Vy jste v Berlíně dlouho pobýval, našel jste si dost času na to, abyste ho mohl objevit? Třeba pro ty, kteří si tam plánují výlet, kterou část byste doporučil?

Já jsem Berlín objevoval a obdivoval hlavně v 90. letech. Šlo to tak daleko, že už jsem pak, myslím, i spoustě kamarádů v Praze lezl na nervy, protože jsem jim pořád něco vykládal o tom, co je v Berlíně a co je v Německu. Takže jsem byl takový party killer, tak to už dneska, přísahám, nejsem.

A kdybych dneska měl něco doporučit v Berlíně, tak já si myslím, že nejzajímavější je v podstatě si to město minimálně rozdělit na nějaké dvě tři oblasti a porovnat je, jak to vypadá tam, kde byl dříve Východní Berlín, a tam, kde vlastně byla výkladní skříň Západního Berlína. Pak se možná jet podívat na nějaký okraj, anebo do nějakých z těch multikulturních částí, které byly ovšem v těch 90. letech, myslím, daleko atraktivnější.

Myslím si, že i v tom Berlíně, i když to třeba dneska nemusí být pro kulturní nebo jakoukoliv politickou scénu už tak zásadní a tak inspirativní, jako to třeba bylo v 90. letech, kdy to pro nás bylo opravdu okno do Evropy, je to pro nás kulturně mentální fitness a doporučuji, aby tam lidi jezdili.

Na závěr otázka od umělé inteligence. Jaké bylo vaše nejoblíbenější jídlo v Berlíně, které byste doporučil nám Čechům?

Tak přiznám se, že už ne kebab, protože ten jsem měl v 90. letech a asi se mi změnily chutě.

Ale v Berlíně jsem rád chodil spíš na čínu. A tam jsem si oblíbil, dokonce v blízkosti ambasády, smažené kuře generála Tso, ale myslím si, že to skoro nikde nemají a možná to nebude každému chutnat, ale prostě popravdě říkám, je to tohle.

Proč se Tomáš Kafka nestal rockovým hudebníkem, i když chtěl? Jak ho napadají verše? Jak si užil 17. listopadu? Existuje nějaká typická berlínská vůně?