Aurélie Balážová: Není pravda, že se romské děti nechtějí učit. Právě naopak!

4. prosinec 2019

Aurélie Balážová pracuje jako asistentka pedagoga na ZŠ Bruntál, kde si zakládají na úzké spolupráci s rodiči. Ti si nejvíce přejí, aby jejich děti v životě něčeho dosáhly.

Sedmačtyřicetiletá Aurélie Balážová se během své šestileté praxe na Základní škole Bruntál setkává s tím, že rodiče se na školu neobracejí pouze se zájmem o studijní výsledky svých dětí, ale také s problémy, se kterými se každodenně potýkají:

„Má práce se týká všech sociálně znevýhodněných dětí. Na naší škole pracujeme společně s rodiči dětí. Ti za námi mohou přijít a zeptat se na cokoliv, čemu nerozumí. Kolikrát mají problémy, se kterými si sami nedokáží poradit. Naše škola je pro ně určitým zázemím. Vždy u nás najdou pomoc.“

Podle Balážové mají děti největší problém s českým jazykem:

„Vypomáhám v těch předmětech, ve kterých děti potřebují dovysvětlit látku. Stává se mi často, že děti nerozumí některým českým slovům, které v romských rodinách tolik nepoužíváme. Někdy se v rodinách mluví až třemi jazyky a těch českých slov, které se tradičně v komunikaci využívají, je málo,“ říká asistentka pedagoga z bruntálské základní školy a doplňuje, že nejdůležitější je žáky ke studiu motivovat:

„Na naší škole je 70 až 80 romských žáků, z toho jich je asi 130 sociálně znevýhodněných. Za šest let z naší školy odešlo několik dětí na střední školu a úspěšně je studují. Není pravda, že romské děti se nechtějí učit, spíš naopak. Když dostanou šanci a zažijí úspěch, jsou z nich nejlepší studenti. Já mám to štěstí, že můžu vidět, jak děti dostávají úplně jiný směr a jiné povědomí. Pro každé z nich je důležité zažít úspěch a tu správnou motivaci.“

autor: Rena Horvátová
Spustit audio

    Nejposlouchanější

    Více z pořadu

    E-shop Českého rozhlasu

    Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

    Karin Lednická, spisovatelka

    kostel_2100x1400.jpg

    Šikmý kostel 3

    Koupit

    Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.