Arménie – krásná, prosluněná země a pohostinní lidé, říkají manželé z Liberce

Monastýr Tanahativank u Yeghenadzoru v Arménii

„Nepovažujeme se za cestovatele, jsme jenom výletníci, kteří rádi poznávají cizí země,“ tvrdí Kateřina a Michal Krtičkovi z Liberce. Nedávno se vrátili z cesty po Arménii a Gruzii a přivezli si hromadu zážitků.

Na svých cestách po Arménii a Gruzii se manželé Krtičkovi setkali s nevšední pohostinností. Nejsilnějšími zážitky pro ně bylo putování po starých chrámech v magické krajině.

Jaká dobrodružství během svých cest Arménií a Gruzií manželé Krtičkovi z Liberce zažili, si poslechněte v přiloženém rozhovoru s moderátorkou Ivetou Kalátovou.

Žigulíci se v Arménii dají využít třeba i ke zhotovení plotu

Arménii má Kateřina ve spojení s chačkary. To jsou kamenné pomníky, které najdete nejenom ve všech starých chrámech, ale jsou i volně v přírodě. „Z této země jsem si odvezla hlavně dojmy z magické atmosféry těchto míst, protože i když se jedná o křesťanské stavby, tak jsou tam hodně znát určité rysy pohanství. Hodně používají a vnímají světlo, nebe, hvězdy. A právě o všechny tyto vlivy se místní architektura opírala,“ dodává Kateřina.

Arménie na silnicích: Žigulík a Mercedes

„Překvapilo mě, jak hodně vzpomínají na bývalý Sovětský svaz, kdy to podle obyčejných lidí poměrně fungovalo. Dnes už uvidíme pouze zchátralé statky, ve městech rozpadající paneláky,“ vzpomínají Michal s Kateřinou, kteří vnímali propastné rozdíly společenských vrstev i na silnicích. „ Potkáte tam takovou raritu, že buď jezdí nejnovějším modelem Mercedesu, na druhou stranu vidíte žigulíky doma slepené s vlající kapotou. Rozdíly tam jsou opravdu velké.“

Do Gruzie je lákal Kavkaz

Po Arménii zavítala Kateřina s Michalem do sousední Gruzie. „Gruzie, to pro nás znamenal Kavkaz, chtěli jsme vidět vysoké hory, ale bohužel, počasí nám nepřálo,“ říká Michal.

Nakonec zvolili cestu téměř liduprázdným údolím Truso v horách Kavkazu. „Ve dvou a půl kilometrech jsme procházeli údolím, blížili jsme se k hranicím Osetie, až jsme přišli k posádce, která nás už dál nepustila,“ vzpomíná Michal. Na otázku, zda se v této nebezpečné oblasti nebáli, odpovídá Kateřina: „Jediné , čeho jsme se báli, byli divocí psi a náhlá změna počasí.“ Nakonec to nebyli psi, ale zrádné počasí, které je během několika hodin překvapilo sněhovými přeháňkami.