Zázvor, skořice, hřebíček, kardamon a další vůně v češtině

Slovo skořice máme v češtině už od staročeštiny, kde „skora“ znamenalo prostě „kůra“. Byla to tedy kůra, která se dovážela z dalekých zemí. Dnes víme, že pochází ze stromu zvaného skořicovník pravý původem ze Srí Lanky. Latinsky se mu říká Cinnamomum verum. Z latinského názvu byl odvozen např. název anglický cinnamon nebo německý Zimmt.

Sušená poupata hřebíčkovce připomínají malé hřebíky – hřebíček je tedy metaforické pojmenování podle vzhledu.

Slovo zázvor máme doloženo v češtině poprvé u Daniela Adama z Veleslavína, to znamená až od konce 16. století. Je to slovo přejaté z italského nářečního slova zenzavero. Do italštiny se dostalo přes arabštinu z Indie, kde v sanskrtu slovo singivēra znamenalo „tělo s rohy“ – podle tvaru oddenku.

Řecké slovo kardámōmon přešlo do latiny jako cardamomum, odtud do němčiny a posléze do češtiny.

Muškátový oříšek je usušené semeno muškátovníku. Svým tvarem skutečně připomíná ořech, proto se tahle metafora pro dané semeno používá. Slovo muškát má původ v arabštině. Do Evropy se dostalo už ve středověku, kdy se arabské názvy šířily přes Španělsko a dál prostřednictvím latiny a němčiny. V latině slovo muscatus nejprve označovalo toto voňavé koření a později i víno s podobnou vůní. V českých zemích se slovem „muškát“ začala označovat rostlina známá jako pelargonie, protože také voněla podobně. Jiné spojení než podobná vůně však mezi arabským kořením a květinou z oken našich babiček není.

Dýňové koření tedy obsahuje samé exotické přísady. Skořici a hřebíček pojmenováváme slovy domácího původu, kdežto zázvor, kardamom a muškátový oříšek jsou názvy přejaté z cizích jazyků. A společně nám krásně provoní podzim.