Zážitek z plavby? Když mi žralok odjel s plachetnicí, vzpomíná mořeplavec Richard Konkolski
Jeho jméno je synonymem pro mořeplavbu. Jeho příběhy oslovují generace. Svou stavařskou kariéru začínal jako zedník. Jachtu Niké si postavil v roce 1968 ve sklepě svého panelákového bytu. Stala se druhým nejmenším plavidlem, které obeplulo svět. Mým hostem je mořeplavec Richard Konkolski.
Narodil se v Bohumíně, hodně sportoval. Jako absolvent stavební průmyslovky se živil od roku 1963 do roku 1972 jako stavař. Ve 24 letech se poprvé podíval na moře a o tři roky později se vydal na svůj první námořní závod, ve kterém doplul jako vítěz. Svět obeplul sám jako první obyvatel suchozemského státu na jachtě dlouhé přes sedm a půl metru a vytvořil řadu světových rekordů.
Richard Konkolski: Možná hned na počátku trochu upravím. Trochu zavadí, že jsem postavil Niké v paneláku, poněvadž to bych asi ten panelák musel zbourat. Tam jsem začal a dělal jsem tam malé části, ale samozřejmě tam bych tu loď nepostavil, protože bych ji nedostal ven, tak nakonec jsem ji skládal v Lachemě v Bohumíně, kde jsem dělal investiční výstavbu.
Budeme-li sčítat. Na mořích a oceánech strávil celkem pět let. Urazil vzdálenost, která odpovídá desetinásobnému obvodu zeměkoule. Je to málo, nebo moc strávit pět let na moři?
Já si myslím, že to není ani tak moc. Je to tak přiměřeně, co asi manželka může snést. Já jsem měl kamaráda, s kterým jsem plul na polských lodích na počátku. A když jsem byl v Americe, tak připlul za mnou, ten neviděl svou ženu sedm let. Tenkrát moje žena původně říkala, že těch pět let budu muset nasluhovat. No, ale jak Jurek přijel k nám do Newportu, jak se to dozvěděla, tak řekla: „Ne, ty jsi babrák, já ti to odpouštím.“
Pět let na moři je tak akorát, co manželka může snést.
Obeplout svět, aby člověk něco z té plavby na plachetnici měl, aby něco zažil, tak to chce fakt pět let. To je takové minimum, bych řekl přijatelné a rozumné. Já jsem tu plavbu udělal za tři roky, ale to bylo věčně ve shonu. Samozřejmě udělal jsem další dvě plavby kolem světa, ale to byl závod, mezinárodní závod, ten závod trval deset měsíců. Tam nešlo o poznání světa, lidí nebo přírody, tam šlo vyloženě o sportovní výkon.
Kdy vás počasí nejvíc vypeklo? Kdy vám způsobilo největší starost? Byla to nějaká bouře?
Měl jsem problém. Já jsem si musel vydělat během té plavby a v Durbanu v JAR jsem musel dostavět dům, takže jsem se trochu zpozdil. Pro plavbu nebezpečnými místy, jako je mys Dobré naděje a podobně, je vždy nejvhodnější nějaká roční doba. Byl hurikán, ten hurikán přešel a okamžitě za tím hurikánem jsem vyrazil, moře bylo rozbouřené. Já jsem si říkal, že se to bude postupně uklidňovat a mezitím urazím těch tisíc námořních mil, obepluju mys Dobré naděje, potom z Kapského Města zavolám Mirce, že to mám za sebou, aby se nestrachovala.
Tenkrát nebyly předpovědi, nebyly informace, nebyly satelity. Já jsem vyplul a čapnul mě sekundární hurikán, takže jsem udělal tři kotrmelce, byl jsem dokonce vyhozen do moře úderem jedné vlny, musel jsem plavat, abych se dostal zpátky.
Setkal jste se s mnoha lidmi, ale i s nejrůznějšími živočichy. Jaké setkání na vás zanechalo největší dojem?
Samozřejmě první zážitky byly na Atlantiku během toho prvního závodu v roce 1972, kde jsem potkal velryby, byl jsem obklopen sviňuchami, kulohlavci, odfukovali kolem mě a doslova jsem si mohl šáhnout na jejich hlavy. To byla nádhera. S postupující plavbou zážitků bylo stále více. Třeba jsem na Pacifiku zažil stádo delfínů, asi přes 200 kusů, kdy všichni najednou začali skákat do vzduchu a plácat sebou o hladinu. To je úžasný pohled.
Navštívil jsem Galapágy, tam jsem navštívil téměř všechny ostrovy, tam jsem se věnoval všemožné zvířeně. Dokonce jeden pořádný lachtaní samec mě honil, takže jsem před ním upaloval, měl strachu o svůj harém. Těch zážitků bylo opravdu hodně, ale zase na druhé straně jsem třeba na Tonze lovil velryby s domorodci, pro ně to mělo ohromný existenční význam.
S postupující plavbou bylo zážitků stále více. Třeba jsem na Pacifiku zažil stádo delfínů, asi přes 200 kusů.
Jednou jsem chtěl mít velký žraločí zub, který bych si zavěsil na řetízek pod krk. No, málem jsem na to doplatil. Zakotvil jsem v australské zátoce, hodil jsem návnadu, chtěl jsem velkého bílého žraloka, než jsem se usadil, tak to žralok chytnul, já jsem se nestačil otočit a ta loď se rozjela. Niké jela dopředu ke kotvě, minula kotvu, tím pádem to kotevní lano začalo čouhat dozadu, při té rychlosti se zabrzdila, tím pádem se příď dostala pod vodu, viděl jsem vedle té Niké žraločí hřbet. Naštěstí prasklo nerezavé lanko s tou návnadou a ten žralok odešel.
Je nějaký moment, který byste si chtěl z plavby kolem světa zopakovat?
Těch momentů bylo hodně. Snad ten největší moment byl závěr uvítání v Polsku, kam jsem doplul s Mirkou. Poláci jsou přece jenom národem moře a tam mě vítalo desetitisíce lidí, to pobřeží ve Svinoústí bylo obloženo podél řeky z obou stran. To samé se zopakovalo další den v Bohumíně. Ocenění senátu, ocenění našeho prezidenta, ocenění amerického senátu to jsou momenty, které bych klidně bral ještě jednou, proč ne? Není to ocenění jenom pro mě, ale samozřejmě i pro Mirku, která mě celý život podporovala, a pro nás jako Česko.
Poslední otázku klade umělá inteligence. Existuje nějaký okamžik z vašich plaveb, o kterém jste nikdy nemluvil a ani nepsal, ale v duchu o tom zážitku víte a je pevně uložen?
Ne, já jsem chápal, že v tehdejší době to cestování nebylo tak zcela možné. Měl jsem hodně fandů a cítil jsem povinnost, že se musím podělit s ostatními o své zážitky. Já jsem poctivě psal tisíce reportáží.
Jediné, o čem nehovořím, je to taková určitá 13. komnata, je otázka mého času, který jsem nebyl schopen věnovat svému synovi Ríšovi. Jinak mně táhne na 83. rok, dělal jsem vždycky to, co jsem považoval za správné, do ničeho jsem neskákal bezhlavě, na všechno jsem se poctivě připravoval. I když se ne všechno podařilo, tak nemám výčitky v tom, že se něco nepodařilo, poněvadž ne vždy se podaří všechno. Já jsem spokojen se svým životem. Veškeré úspěchy patří mé ženě a také Ríšovi, protože jsme rodina. Všichni jsme se vrátili zpátky, jak jsme mohli, jak jsme získali zpátky občanství. No, a já jsem ještě neskončil, píšu dále.
Kde se seznámil se svojí ženou a jak ji přivedl k jachtingu? Změnil se čas na obeplutí světa? Kolik času z plavby zabral prostor pro dokumentaci? Poslechněte si celý pořad ze záznamu.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.