Žábronožky a listonohové čekají ve vyschlých tůních Litovelského Pomoraví na jaro

Lužní lesy plní v krajině úlohu jakési houby, která při jarním tání a letních povodních pojme velké množství vody, kterou pak postupně v sušším období vrací zpět do vodního toku. Vyskytují se zejména u středních a dolních toků řek. Vzhledem k tomu, že tyto oblasti patřily v minulosti k významným zemědělským lokalitám, byla značná část původních lesů upravena pro zemědělství. Což s sebou neslo i zasypávání slepých ramen a tůní, které bývaly významnými nositeli života.

V Litovelském Pomoraví se lužní les díky citlivému hospodaření zachoval až do dnešních dnů. Z velké části tu zůstaly i tůně a ramena, tzv. smuhy, které jsou dnes domovem mnoha živočichů. K těm nejkritičtěji ohroženým patří dva druhy, které se zde dříve vyskytovaly v obrovském množství. Jsou to drobní korýši – žábronožka sněžní a listonoh jarní.

Sasanka hajní|foto: Miroslav Kobza

Jejich životní cyklus je na těchto tůních doslova závislý. Samičky žábronožek zde odchovají vajíčka, která nakladou do tůně. Aby se mohli vyvinout dospělí jedinci, musí tůň vyschnout a přemrznout. Poté se při jejím opětovném naplnění vodou vylíhnou malé žábronožky a celý koloběh se opakuje.

Podobně vázaný je na vysychající tůně i „opancéřovaný“ drobný korýš listonoh. Zajímavé je, že jeho vajíčka mohou přežít ve vyschlé tůni i několik let.

Žábronožka ve společnosti komářích larev|foto: Miroslav Kobza

Oba živočichové patří mezi kriticky ohrožené druhy a není možné je odchytávat ani ničit jejich přirozený biotop. Můžeme je však spatřit, když opatrně nabereme z některé z tůní vodu do láhve. Žábronožky poznáme podle jejich typické polohy na boku, listonoh zase připomíná miniaturu obrněného pravěkého tvora s dvojitým ocáskem. Jsou to krásné příklady bohatosti našich jarních tůní.