Výtvarník Václav Řezáč tvoří svá díla kombinací taveného a foukaného skla. Techniku vymyslel v Japonsku

„Studoval jsem hutní sklo, foukané, a to žhavé sklo jako láva je fascinující. Jednak na pohled, zároveň je to něco, co člověk hned může tvarovat a ovládat, a naproti tomu je úplně jiný způsob tvorby v tavenici, kdy to je až inženýrská práce, naprosto přesná. A tyhle dva světy, takový ten racionální a ten přírodní, hutní, intuitivní, ten žhavý, tak se ve mně praly a v Japonsku, kdy jsem byl pološílený z těch jejich pravidel, mě napadlo, že to zkusím propojit,“ přiblížil Václav Řezáč.

S redaktorem Jaroslavem Hořením natáčeli v jablonecké pobočce Technické univerzity v Liberci. Právě na ní, na Katedře designu, Václav Řezáč vyučuje. „Obor návrhářství skla a šperku. Je to speciální dvojobor. Tady pokračuju ve své tvorbě, v navrhování, částečně v realizacích,“ uvedl sklářský výtvarník.

Čtěte také

Sklářské hvězdy: Výtvarníci, designéři a skláři Libereckého kraje

„Tohle jsou jedny z prvních vlaštovek, kdy zkombinuji materiál v nějaké své formě. Vypadá to jako ztuhlá tekutina. Tahle živelná láva je z černého skla, a ten pevný tvar je z uranového, v tom kontrastu. Až se to vyleští, tak se to uranové sklo rozsvítí a bude hodně zářit. A právě o to jde,“ popsal jedno z děl vytvořených kombinací obou sklářských technik Václav Řezáč. Díky tomuto unikátnímu postupu se jedno z jedno děl dostalo i do jabloneckého Muzea skal a bižuterie.

„Měl jsem to štěstí, že jsem byl u toho, když Václav poprvé představoval tuto novou technologii ve sklářské škole v Tojamě. S nadšením to ukazoval. Tak jsem byl zvědav, kam ho cesty dovedou. A musím říct, že od těch minimalistických objektů, a my jeden z nich máme, jeden z těch menších, protože jsme chtěli zmapovat začátek jeho cesty, tak se nakonec dostal k objektům monumentálním. A je to opravdu velmi zajímavé sledovat, co všechno se ještě dá se sklem vymýšlet,“ prozradil kurátor muzea Petr Nový.