„Všichni jsme tam brečeli.“ Vladimíra Hamalová vzpomíná na srpen 1968

Na začátek roku 1968 vzpomíná Vladimíra Hamalová jako na dobu plnou optimismu. Bylo jí sedmnáct let a atmosféru pražského jara vnímala ve škole i mezi lidmi. Naděje na spravedlivější a svobodnější společnost ale podle ní srpnová invaze velmi rychle ukončila.

Osudné události ji zastihly při návratu z rodinné dovolené v Bulharsku. Cestou přes Rumunsko a Maďarsko rodina míjela dlouhé kolony tanků a její otec začal tušit, že se děje něco mimořádného. Večer 20. srpna se jim ještě podařilo překročit hranice na Slovensko a dojet k příbuzným.

O invazi se dozvěděli v noci. Rodina se okamžitě vydala směrem na Moravu a cestou poslouchala rozhlasové vysílání. „To už jsme slyšeli Kamilu Moučkovou, to už jsme slyšeli střelbu, to už jsme slyšeli hymnu... A všichni jsme tam brečeli,“ vzpomíná Vladimíra Hamalová.

Po prvotním šoku podle ní mezi lidmi zavládla silná soudržnost. V Přerově se podepisovaly petice za neutralitu a odchod vojsk, postupně se ale atmosféra měnila. Přicházely personální výměny, strach a později také politické prověrky. Sama Hamalová při jedné z nich odmítla označit invazi za „bratrskou pomoc“.

Poslechněte si celý rozhovor.