V Pardubicích jsem seděla na židli po Blance Bohdanové, toho jsem si vážila

Na JAMU přednášela jevištní mluvu a byla vedoucí ateliéru muzikálového herectví. Za hlavní roli v představení Elektro, má lásko získala cenu literárního fondu.

Vy jste přijela vlakem a cesta z nádraží vedla rovnou do rozhlasu. Kdyby náhodou mezi tím až skončíme a odjezdem vlaku byl čas, bylo by to divadlo, kam by vás to nejvíc táhlo?

„Určitě, Pardubice totiž sehrály v mém profesním životě klíčovou roli, protože kdybych nedostala nabídku z tohoto divadla, tak bych možná tenkrát, za hluboké totality musela zůstat na volné noze, protože jsem jinou nabídku nedostala.“

V Pardubicích mi říkali sluníčko, což už mi nikdo nikdy v životě neříkal.

Když jste přišla s tím, že půjdete do Prahy na konzervatoř, jaká byla reakce rodičů?

„Radovali se, že jsem se dostala, protože jsem si to velmi přála. Tatínek si sice přál, abych studovala operní zpěv, tak to asi bylo takové zklamání. Pamatuji si na takový zvláštní moment, když jsem přijela do Prahy, to jsem tam byla snad podruhé v životě a maminka mi říkala A opravdu chceš v té Praze zůstat? Ještě máš možnost to zvrátit. A já hrdě řekla jo. Ale to jsem ještě netušila, co všechno mě v Praze čeká.“

Herečka Jana Janěková|foto:Dáša Kubíková, Český rozhlas

Vás si vybraly Pardubice, jak dlouho jste tu byla v angažmá?

„Já tu byla bohužel velmi krátce. To jsem neměla v plánu, ale otěhotněla jsem po 2,5 letech a musela jsem jít na mateřskou dovolenou. Ale seděla jsem v šatně na židli, na které sedávala Blanka Bohdanová a toho jsem si nesmírně vážila. A musím říct, že celý soubor mě tenkrát přijal naprosto úžasně, s otevřenou náručí. Dokonce mi tady říkali sluníčko, což už mi nikdo nikdy v životě neříkal. Moc ráda na to vzpomínám a myslím, že jsem měla štěstí se tu hodně naučit, protože navzdory době, která byla, tak tady hostovala velká spousta režisérů a dělali jsme všechny možné žánry a soubor tady byl výborný. Vnímala jsem, že tady existovala taková sounáležitost mezi divadlem v Pardubicích a Hradci Králové a to se moc nevidí, většinou je to taková rivalita. Tady se ti herci navzájem znali a jezdili se na sebe dívat.“

Někde jste říkala, že si velmi vážíte spolupráce s Věrou Chytilovou na filmu Hezké chvilky bez záruky a dlužno dodat, že Věra Chytilová vás oslovila hned poté, co viděla představení Na dotek. Je pravda, že se vám před tím osudovým setkáním zdálo o Miloši Formanovi?

„Ano. Já si to moc nepamatuju, jen si pamatuju ten strašný doutník, který pořád kouřil a něco mi říkal a já už ani nevím, jestli to bylo anglicky nebo česky a já se ráno probudila zpocená a pak jsem šla do divadla, tam telefon, že přijede Věra. To jsem dostala záchvat smíchu. Tomu jsem moc nevěřila, ta generace těchto tvůrců, to už se asi nikdy nenarodí, svět je jiný.“

Když vám bylo padesát, opustila jste jeviště v okamžiku kdy i po 11 letech bylo vyprodané představení Zkrocení zlé ženy. Jaké bylo to rozhodnutí odejít?

„Já se v životě nerozhoduju dlouho, ale mám určitou laťku, která se dotýká jakési etiky, lidské morálky. Tak jsem byla vychovaná. Takže tam přetekl džbán a nechtěla jsem dál pokračovat s těmi lidmi, kteří tam vládli a kam směřovalo divadlo. Takže jsem odešla nedobrovolně. Mahenku bych nikdy neopustila, myslím tu budovu.“

Alexej Pyško a Jana Janěková v Divadle Palace|foto:Jiří N. Jelínek, Divadlo Palace

Na divadelní prkna jste se vrátila, díky Alexeji Pyškovi ve hře Cena za něžnost. Jaký byl návrat?

„Nejsem ten typ a nikdy jsem nebyla, že by mi padaly nabídky na stůl. Nejsem typ herce, který by si mohl vybírat a vždycky to, co jsem dělala, mi přišlo osudem. A je fakt, že jsem byla zaskočená, když jsem odešla z Mahenky, tak jsem myslela, že dostanu nabídku na jinou práci. Nestalo se, takže ta karta, která mi chodí celý život, tedy Jano udělej si všechno sama a na nikoho se nespoléhej, tak pokračuje dál. Musím říct, že kdyby to nebyla zrovna ta hra a role a kdyby to nebylo s Jitkou Čvančarovou, tak nevím, jestli bych se do toho ještě odvážila. Nikdy jsem nebyla typ, že bych za divadlo položila život, protože jsem člověk s jiným kódem a všude je chleba o dvou kůrkách.“

O valašství se říká, že valaši jsou svým způsobem prokletí. Hrdí, tvrdohlaví a vzdorovití. Na druhou stranu si říkám, že ta hrdost, tvrdost a vzdor mohou být v životě užitečné.

„Tak je to možné. Mně to činilo velké problémy ve společnosti a pořád činí. Riskujete tím to, že vás mnoho lidí nemá rádo, ale to jejich problém.“

Žijete na valašsku s dcerou Markétou a její rodinou. Jezdíte na koních?

„Dcera se zabývá přirozeným ustájením a komunikací mezi člověkem a koněm. To je něco jiného než ježdění a adrenalin sedět zvířeti na zádech a někam ho hnát. Tahle filozofie se mi vždycky líbila, a proto jsme ji v tom podporovali. Takže já ani nejezdím, ale s těmi koni jsem.“

Dá se z řeči koňského těla něco poznat?

„No jejda. To je neuvěřitelné. Kdyby si lidé vzali v některých věcech příklad, třeba z toho, co se děje ve stádu koní, možná by to bylo ve společnosti lepší.“

Na závěr otázka pro vás. Minule tu se mnou byl Ondřej Gregor Brzobohatý a Ondřej Brousek a  tady jsou jejich otázky pro vás. Brousek: „Kdy naposled jako herečka brečela? Ne v roli, ale jako herečka.“ Brzobohatý: „Já bych se zeptal, jak se Janě ková.“

„No, to je krásná přesmyčka! Krásná čeština. Koně nemáme okované a Janěková neková.  A k té otázce, často mě teď herectví přivádí k slzám, když jdu navštívit nějaké představení některého divadla, protože současný divadelní trend není pro mě úplně přijatelný a cítím už mnoho let vliv německého divadla, a to není moje cesta.“