U nás je jedno, jestli jste zedník, nebo generální ředitel, říká boudař z Brádlerek Petr Bárta

Patří k nejstarším boudám v Krkonoších. První zmínka je z roku 1637. Leží v nadmořské výšce 1156 metrů nad Špindlerovým mlýnem, asi kilometr vzdušnou čarou od hlavního krkonošského hřebene. Z něj se sem dostanete po modré turistické značce, od Petrovky nebo Martinovky.

Půjdete-li ze Špindlu, musíte vystoupit Medvědím dolem, pak po zelené a ze Medvědí boudou odbočit na žlutou turistickou značku. Ano, mluvím o Brádlerových boudách. Sedmnáct let je tu chatařem Petr Bárta a má ji pronajatou od Klubu českých turistů. Minulou zimu se tu točily některé scény nového filmu Poslední závod.

Petr Bárta přišel na hory z Prahy a s nadsázkou řečeno, to, že bydlel v Krkonošské ulici, bylo předznamenáním toho, že jednou bude žít takhle vysoko v horách. Živil se výškovými pracemi, až jednou zazvonil telefon, jestli by v zimě nechtěl vypomáhat na horské boudě.

Ty jsi prý jedním z nejdéle působících boudařů v Krkonoších. 22 let dohromady, je to tak?

„Nejdéle působících boudařů u Klubu českých turistů, to by asi bylo reálné. Nevím, jestli nejdéle působícím, ale určitě jeden z těch co je tam nejdéle.“

Nedávno se ti narodil syn, ke dvěma dcerám. Mít rodinu takhle vysoko v horách, to chce asi velkou toleranci od tvé partnerky.

„Jestli existuje něco víc, než je slovo tolerance, pak to určitě ta ženská musí mít. To nejde říct ani jinak. Moje současná partnerka Terezka je tolerantní, dohodli jsme se, rozhodli jsme se a v jejím případě život na horách nenarušuje její profesi, protože je řídící letového provozu, její směny jsou ve 24 hodinových službách, to znamená 7x do měsíce. To mě opustí, aby si odpočinula, aby našla novou energii zase přijet zpátky nahoru. Je to těžké, ale jde to. Kde je vůle, tam je cesta.“

Bradlerova bouda v Krkonoších nesla dříve jméno popraveného komunistického novináře Júlia Fučíka

Co se k Brádlerovým boudám zachovalo, jsou artefakty z 50. či 60. let, boudu vlastnil ČSTV a byly to Fučíkovy bouda, je tam třeba jeho busta. Poznávají ho lidé?

„Nová generace, ta porevoluční, to nepozná. Většinou neví, o koho se jedná. Já jsem obraz, který visí ve vchodu, objevil na půdě. Zasunutý za komínem, pro mě to je součást historie, těch 40 let není malá část, byť ta bouda je několik set let stará. Pověsil jsem ho na čestné místo, je to připomínka něčeho, čím ta bouda prošla. Nemůžu ale vytáhnout všechny artefakty z historie, Brádlerka byla jedna z prvních, která vyvěsila hákový kříž. Pak přišli komunisti a z neznámého důvodu tomu dali název Fučíkova bouda, neumím si představit, že by Julius Fučík jako mladý komunista jezdil na lyže do baráku plného v té době Němců. Asi by mě hrozně moc zajímalo, jak to vzniklo. Ale tehdy se asi všechno jmenovalo Julius Fučík.“

Všichni sem jezdí za jediným účelem – užít si hory.  To říkáš ty o své boudě. Lidé tam často jezdí proto, aby spolu mluvili, seděli vedle sebe. Já to tak vnímám.

„Ty to tam znáš velmi dobře. Ta hospoda na Brádlerkách není nijak velká, na to, aby pojala všechny lidi se stejným smýšlením, tak je potřeba určitá vzájemná tolerance. Musíš se přisunout blíž. Jsou to okamžiky, které zažiješ možná v ranní špičce v tramvaji, že máš k někomu blízko a tady si dokonce můžeš vybrat, s kým to tam budeš trávit. Brádlerky nejsou Savoy. My nejsme hotel, my jsme v kategorii Turistická ubytovna. A z toho vyplývá i klientela, vyplývá z toho to, že ta umakartová chodba, pokoj, který má jen umyvadlo s teplou a studenou vodou a záchody na chodbě, tak separuje lidi, kteří mají jiný cíl, proč být na horách. U nás to je sport, láska k horám a pak je úplně jedno, jestli jsi obyčejný zedník, nebo generální ředitel. Na to se tě tady nikdo neptá. Tady jsi prostě na Brádlerkách.“

Na horách je víc než kde jinde potřeba vzájemnosti a pomoc člověka člověku. Můžeš zavzpomínat na nějakou konkrétní situaci?

„To že někde něco nejede, jestli můžu přijet pomoci odstěhovat, že někde něco chybí, to jsou věci běžného dne, to není nic mimořádného. Já myslím, že narážíš na náš příběh laviny, která se utrhla za Brádlerkama. To je horní část Medvědího potoka, která je hodně strmá a tam tenkrát zůstali tři kluci, tři hasiči. Bylo to 21. března, asi se dá dohledat, proč se to stalo a jak. Je to o té pomoci. To povědomí lidí ohledně ski alpinismu, jsi velký arbitr uvědomělého putování po horách a chození na ski alpech, tak je čím dál větší. Tenkrát, bude to 15 let, tak se stalo něco, co se asi stát mělo. Ti kluci to přežili, dopadlo to dobře, to poučení, které z toho plyne, je nám všem hodně jasné, je srozumitelné: Nedostaň se do té situace, dělej to tak, aby to za tebe nemusel nikdo řešit. Já jsem 21. března dostal tři SMS zprávy, jako každý rok. Ty SMS zprávy jsou: Dík. A to stačí.“

Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová