Stroje s designem od Makovského. Udržme povědomí o tom, že dřív se věci dělaly jinak, říká Pavel Šercl z Jizerskohorského technického muzea
Kachličky s designem od Alfonse Muchy nebo soustruh s otiskem Vincence Makovského – i to je dnes součástí Jizerskohorského technického muzea, které dalo domov desítkám starých strojů. Na návštěvu do někdejší tkalcovny, budovy se silným geniem loci, chodí školáci, výletníci i přátelé rodiny Šerclovy, jež dala tenhle podnik z lásky k oboru do kupy. S Pavlem Šerclem o tom ve Vizitce mluvil David Hamr.
Hyperbarická komora, obrněné vozy, historické motory – pro někoho je to svět ze země vzdálené, pro Pavla Šercla a jeho rodinu je to naopak celý život. Příběh jejich Jizerskohorského technického muzea je příběhem lásky ke strojům a jejich restaurování, ale i příběh sebezapření a touhy udržet naživu tradici.
„Muzeum tady vzniklo neplánovaně,“ říká Pavel Šercl na adresu rekonstruované budovy někdejší přádelny, která je dnes na seznamu kulturních památek a ve čtyřech patrech nabízí několik specializovaných technických expozic. „Sem do Bílého Potoka jsme se přesunuli proto, že nám nestačila dílna v Liberci. Veškeré restaurování se totiž snažíme dělat na našich strojích a vlastníma rukama, abychom si byli jistí, že výslednou práci můžeme podepsat,“ vysvětluje.
Podklad nalezený ve výklenku
Továrnu znovuobjevil Šerclův otec v době, kdy Pavel pobýval dlouhodobě v Anglii. „Znal ji z dětství, bývala to fabrika, ve které se jelo na tři směny. Dochovala se v podstatě v původním vzezření, ti dělníci ji měli jako svůj domov,“ konstatuje Šercl, jenž si už jako malý kluk vyrobil parní strojek. Jenže mu k němu chyběl kotel, a ten se nacházel právě v této továrně. „Parní kotelna byla to první, co mě tu zaujalo,“ usmívá se Pavel Šercl. Když později obydlel administrativní budovu a v ní první ložnici, zahlédl jednou v noci náznak výklenku. Nelenil, vytáhl vrtačku a brzy se provrtal k pokladu: kompletní dokumentaci celé někdejší továrny, ale také ke korespondenci a dokumentům k dalším dílnám v Bílém Potoce. Díky nálezu se později za velmi emotivních okolností setkal s vnučkou jednoho z původních majitelů továrny.
Jak Pavel Šercl říká, vzpomínky starých spoluobčanů na život před desítkami let poslouchá moc rád, pokaždé mu do žil importují novou energii. Industriální dědictví zároveň vnímá jako dědictví kulturní. Příkladem je třeba soustruh vyráběný společností Tos, jehož kulatý design a ergonomie ovládací páky jsou dílem sochaře Vincence Makovského. Důraz na krásný design těchto předmětů je ale dnes minulostí, ostatně mrtvé už je leckde i řemeslo, kterému se věnuje rodina Šerclova. „Broušení klikových hřídel a náhradních dílů, to už dneska není. Je to něco podobného jako dřevěné sudy na pivo. Bednářský obor dnes už neexistuje, ale když takový sud někdo chce, stále žijí mistři, kteří ho umí vyrobit. Je důležité udržet povědomí, že se dřív věci dělaly jinak,“ míní Šercl.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
