Šťastná srdíčka: Paní Martina se ve Stanovém stará o 40 hendikepovaných psů

16. červen 2026

Krmení, léky, veterinární ošetření a někdy i operace potřebují klienti Šťastných srdíček, zvířecího azylu, který se stará zejména o hendikepované psy, jejichž umístění do rodin by bylo složité. Jak to v takovém zařízení chodí?

Především hendikepovaní psi jsou klienty útulku Šťastná srdíčka ve Stanovém, části Zlaté Olešnice. S různými zraněními jsou těžko umístitelní do rodin, navíc potřebují hodně, často drahé, péče.

Šťastná srdíčka - azyl pro nemocné psy

Provozovatelkou Šťastných srdíček je paní Martina Dostálová, aktuálně se stará o 40 psů s různými chorobami nebo postiženími. „Dostávají se ke mně z několika různých spolků, se kterými spolupracuji, přijedou tedy očipovaní, naočkovaní, mají za sebou základní karanténu, já se tady starám jen o jejich fyzickou schránku,“ popisuje.

Ono „jen“ je ale velmi důležité. Právě fyzická stránka psů ze Šťastných srdíček je totiž často ve velkém nepořádku, nemocní psi potřebují nejen stravu a místo k pobytu, ale i veterinární péči. „To je největší výdaj, i veterinární diety, ortopedické operace, každý měsíc jich je několik,“ potvrzuje paní Martina.

Psi ze Šťastných srdíček na procházce

Všechny své psy zná. „Občas mi chvilku trvá, než se trefím se jménem, to je jasný, ale uhlídat se to dá. Pejsci zapadnou do smečky, do svojí party. Nechodí úplně všichni naráz ven, ale třeba po deseti,“ dodává s tím, že na procházku chodí jen někteří. „Mám tu ještě ochrnuté, ti jezdí na vozíčcích, ty nepouštím do lesa, chodí jen po cestičkách.“

Kde se na provoz takového útulku dají sehnat peníze? A jak je možné Šťástným srdíčkům pomoct? Poslechněte si reportáž.

Spustit audio

Mohlo by vás zajímat

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.