Sociální sítě přináší zážitkové feťáctví. Lepší je místa opravdu prožít, říká Miky Škoda

Procestoval jste více než čtyřicet zemí světa. Jsou zkušenosti z cest opravdu přenositelné?

„Velmi těžko a právě proto dělám to, co dělám. Přemýšlel jsem, jak to předat. Psát blog, Instagram, to mi nedává moc smysl, ale říkal jsem si, že chci lidem ten zážitek zprostředkovat, takže jim ho zorganizuju. Všichni mi říkali, že cestování je investice, která je na celý život. Já jsem několik let říkal, že jsem procestoval kus světa a nemám peníze. Nikde se to nevracelo a trvalo to, než jsem si uvědomil, že se ty zkušenosti propíšou do každodenního života. Pak je na člověku, jak to přetaví dál. Samo se to nestane, že vám to něco dá, ale musíte přemýšlet, co si z toho chcete vzít. Mně cestování dalo víc otázek, než odpovědí. Ale těch správných otázek.“

Na zadní straně vaší knihy je zmiňováno setkání s medvědem a první prodělané statisíce. Dá se tohle vůbec srovnat?

„Jak se to vezme. Otázka je, co je horší. Asi lepší je medvěd. V podnikání se vám často stane nějaký průšvih, nedostatek peněz, nebo nějaké věci, které člověku způsobí víc stresu, než když mu hrozí okamžité ohrožení života, protože když jsem v horách, tak vím, že je to celé na mně a nějak to dopadne. Přežiju nebo nepřežiju. Zatímco když člověk prodělá první statisíce, je student a je mu 22 let, tak ví, že to je situace, která ponese následky několik let a bude se mě to týkat každý den.“

Pořádáte závod, při kterém dvoučlenným závodním týmům připravujete podobné zážitky, ale tak trochu koncentrovaně.

„Je to tak. X-Challenge není jen letní akce, děláme 15 akcí ročně, jsou různorodé a highlight je samozřejmě ta letní akce. Na začátku šlo čistě o cestování, stopování. Projet místa po Evropě za co nejmíň peněz. Postupně se tam začaly dávat výzvy, které byly na začátku inspirované hlavně mými zážitky a potom i vším možným ostatním. Začali jsme si uvědomovat, že ty výzvy by měly dávat smysl, nechávat za sebou hezkou stopu, něco nám předávat do života.“

Připadá mi, že vaše závody jsou takové Komenského „Škola hrou“, stejně tak asi i vaše přednášky.

„Je to docela trefné. Pro mě je cílem dát lidem co nejvíc zkušeností, co nejvíc rozmanitých, aby si dokázali udělat obrázek na život co nejširší a nejpravdivější. A taky názor na sebe. Já vnímám, že spousta lidí dojde k reálnému sebevědomí ne tak, že si přečte, že by měli vydržet někomu koukat do očí a neuhnout z cesty. To sebevědomí přichází ve chvíli, kdy si uvědomí, že on sám dokáže někde přežít, poradit si s tím, co si zabalil.“

Miky Škoda na celostátním setkání skautů Obrok 2019|foto:Tomáš Tkáčik

Jaký význam ještě může mít cestování?

„Napadá mě jedna hrozně negativní věc. Je důležité to ale vzít z obou stran. Třeba po cestě do Thajska jsem potkal strašně moc lidí, které nazývám zážitkoví feťáci. Oni se podívají na sociální sítě, zjistí, kam mají jet, kde to je hezké, tak se tam přemístí, vyfotí a jedou zpátky. Neprožili to místo. Já viděl lidi, co chtěli zažít prales, ale nejradši by byli, kdyby tam vedla dálnice. To není zažít prales, to je jenom ho vidět. Zažít prales znamená, že si uvědomím, že se odtamtud taky nemusím dostat. To je ten zážitek. To vidím jako negativní stránku cestování, že dneska je to strašně jednoduché, je to levné, informačně dostupné a můžu být připravený. To, že mě nic nepřekvapí, vám sebere veškerou přidanou hodnotu cestování. Mě to musí překvapit, jinak jsem si nic do života neodnesl.“

Vaše generace se musí víc orientovat v tom, co je pravda, co je fake news. Moje generace a generace mých rodičů měla jen dvě možnosti. Volím, nebo nevolím, buď jsem takový, nebo makový, buď pravda, nebo lež.

„Naprosto chápu lidi, kterým to vyhovuje. Je to jednodušší, pokud se člověk nemusí rozhodovat. Nechci, aby to znělo nabubřele, ale asi toho teď víme víc, máme zdroje informací. Ale vede nás to k rozhodovací paralýze. Víme, že můžeme v tomhle světě cokoliv, ale nikdo nám už neřekne, co to pro nás je. Svoboda, kterou máme, s sebou nese strašné těžkosti a hrozně dlouhé období tápání. Navíc máme nároky na to, abychom byli sebevědomí, abychom se uměli prosadit a vyjádřit, ale nevíme, co máme prosazovat a kdo jsme my. Svoboda je ale pro mě hodnota číslo jedna a je hodně, hodně, hodně daleko nad všema ostatníma hodnotama. Pořád vnímám, že ta zodpovědnost, která s tím jde ruku v ruce, tak je to příležitost.“

Témata, která volíte pro přednášky na školách, vysvětlujete na příkladech z praxe. Řekněte mi kousek z toho, co přednášíte vůbec nejraději.

„Třeba jim kladu otázku, na kterou se těch dětí nebo studentů často ptají i rodiče – kde jednou skončíš? Já to kladu do rozporu, protože mám pocit, že to je největší blbost. Já vnímám, že to je nejnesmyslnější věc. Ono nejen že tam je taková otázka, ale i přístup je takový, že to jde často od učitelů. Skončíš špatně, budeš popelář. A přitom to je sen každého dítěte. To je jedna věc. Druhá je, že pokud člověk je co k čemu, nikdy neskončí. To, že je pod mostem, neznamená, že jeho život skončil. Znám bezdomovce, co si vydělávají tím, že jsou bezdomovci, protože můžou provádět lidi, které zajímá, jak žijí bezdomovci. V každé situaci i v nejhorším průšvihu, do kterého se dostanu, tak ale dokud žiju, tak jsem neskončil. Ta otázka Co z tebe bude? nese to, že teď nic nejsem? To v sobě nese pocit absolutního nesebevědomí a o tom mě baví mluvit a rozporovat to.“

Na závěr nesmí chybět tradiční štafeta otázek. Minule tu se mnou byl letec Richard Santus a tady je jeho otázka pro vás. „Asi bych se zeptal jako většina z nás, jestli má toulavé boty v povaze, nebo jestli k nim přišel během puberty.“

„Myslím, že to mám v povaze. Že jsem to vždycky nějak chtěl a jenom jsem na to šel z různých pohledů a nemám teď potřebu pořád cestovat a někam vyjíždět, ale spíš toulavé boty ve smyslu poznávat svět z různých úhlů pohledu i tady v Česku.“