Smíření a vůle vycházet jako přátelé a sousedi. Na brněnský sjezd vyjeli i potomci Němců ze severu Čech

Čtěte také

Strach, nárůst sebevražd, násilné vysídlování i město mladých. Liberec po skončení 2. světové války pohledem historičky Kateřiny Portmann

Na sjezd Sudetoněmeckého krajanského sdružení, které o předpoledním květnovém víkendu roku 2026 hostilo Brno, vyrazila také zhruba dvacetičlenná výprava Spolku Němců ze severních Čech z Jablonce nad Nisou. Do Brna vyrazili minibusem od Domu česko-německého porozumění v jabloneckých Rýnovicích, kde je v neděli večer po návratu očekávala reportérka Jana Švecová.

Jedním z účastníků byl Roman Klinger z Mikulášovic ve Šluknovském výběžku. Český Němec nebo německý Čech? „To se nedá nějak určit, v Čechách jsme ti Němci a v Německu jsme ti Češi. Jsme v podstatě přirozená spojka k Německu, nebo k Česku zase naopak z Německa,“ říká pan Roman.

Sjezdu v Brně se účastnil jako člen Spolku Němců ze severních Čech, na Sudetoněmecké dny jezdí několik let. „Letos nám to leželo na srdci víc, než předtím, protože to byla mimořádná událost, že se to konalo na území České republiky. Dojmy jsou krásné,“ říká bezprostředně po příjezdu.

„Vášně se rozdmýchávají otázkou vlastnictví, majetku. Já jsem z německé rodiny, která tady mohla zůstat, a i kdyby dekrety byly zrušeny, tak to odneseme i my, my sami nežijeme v našich domech a museli jsme v 50. letech koupit cizí domy,“ komentuje kampaň, která se před setkáním rozvinula.

„Po tolika letech už to nejde, to, že naše společnost na to pořád slyší a že to vidí jako strašáka, to nedovedu pochopit, protože se toho ani nikdo nedožaduje. Od revoluce máme jenom tu zkušenost, že (Němci – pozn. red.) jezdí sem domů, jak tomu říkají, a pomáhají opravovat kříže, kaple, kostely,“ dodává.

Jedním nich byl třeba Martin Godhard. Jeho rodiče byli Němci a nebyli všichni vyhoštěni. „Děda měl dobrou práci v Lipově jako písař u soudu. Nejdřív v Lipově a pak ve Šluknově. Bohužel, jak Hitler ztrácel lidi, to bylo asi ve 42. roce, prostě povolával z řad Němců ze sudetského území. Tatínkovi bylo deset, když přišel o svého otce. Babička s tatínkem a se svojí sestrou byly už připraveny do transportu a stály v Lipově na náměstí. Pak přišel nějaký fabrikant, který znal paní Godhardovou a říkal, tak tady tu paní odsunout nemůžeme, protože umí dobře šít a bude nám šít české uniformy,“ popisuje svůj příběh.

„Tam opravdu docházelo k dialogu a ke smíření. Oni se vrací ke svým kořenům. Oni odsud pochází. A i když řekneme, že jsou to odsunutí obyvatele, oni to tak vnímají, protože ty kořeny jsou opravdu silné. V rodinách se předávalo dědictví domova. To si nedovede nikdo představit, kdo toto nezažil,“ doplňuje ještě Roman Klinger.

„Jako když máte v dětství hračku, kterou vám někdo vezme. Tak celý život na tu hračku myslíte, i když ji už nepotřebujete, ale máte ji před očima. A kdyby vám ji někdo ukázal, aspoň ve vitríně, tak řeknete, to je to, co jsem měl. Naplní vás to radostí. Asi tak si myslím, že prožívají ten návrat domů. A největší radost mají z toho, že odkaz našich německých předků se tady udržuje v povědomí a že se také vyvíjí dál,“ přidává příměr.

Předsedkyní Spolku Němců v severních Čechách je spisovatelka Petra Laurin: „Všichni, co se na tom výstavišti sešli, opravdu chtěli ukázat dobrou vůli, že spolu chtějí vycházet jako přátelé a sousedi a že si uvědomují, že to je pro budoucí soužití v Evropě úplně nezbytná věc.“

V čem bylo setkání, které se na území České republiky konalo poprvé, jiné? A kolik členů má Spolek Němců v severních Čechách? Poslechněte si reportáž.