Sesbíral 8000 pohlednic. Téměř na všech je Hradec Králové
Fotografování a sbírání pohlednic, dva koníčky, které už od konce 60. let těší mého dnešního hosta Jaroslava Hrůzu. Díky němu se Hradec Králové může chlubit unikátní dvoudílnou publikací historických i současných pohlednic. Mluvit budeme nejen o knížkách a pohlednicích, ale také o fotografování.
Jaroslav Hrůza je také autorem nástěnných kalendářů s texty o historii Hradce Králové a od března také držitelem výroční ceny města Hradec Králové za rok 2016, získal Hradeckou múzu.
Sběratel a fotograf Jaroslav Hrůza se narodil v Hradci Králové, už jako malého kluka ho bavila historie, byl členem právě historického klubu Stanice mladých turistů. Na začátku 70. let začal fotit a sbírat pohlednice. Dvoudílná publikace, kterou vydal, obsahuje přes tisíc pohlednic. To je jen zlomek toho, co má Jaroslav hrůza ve své sbírce.
Váš tatínek pracoval ve výzkumném ústavu fotografickém v hradecké Fotochemě. Předpokládám, že to byl právě on, kdo Vás k focení motivoval.
Ano, odmala jsem měl sovětské přístroje. Právě proto, že to nebyla žádná automatika, tak jsem se musel naučit, jak přesně musím dávat clonu, jakou rychlost atd. Neměl jsem ani žádný expozimetr. To mě naučilo s vývojkou, chemií vyrábět fotografie.
Vzpomínáte si na ten svůj první fotoaparát. Jak konkrétně třeba vypadal ve srovnání s tím, co máte teď doma?
Nejen, že na něj vzpomínám, já ho ještě mám, je ve sbírce starších fotoaparátů. Dokonce mám doma ještě filmy, takže není problém s tím fotit. Ta kvalita byla pochopitelně někde jinde. Dnes fotím fotoaparáty, které umějí mnohem víc. Víceméně na digitální fotografii jsem přešel až před třemi roky. Dlouho jsem se držel fotografií na filmu, ale je pravda, že ten digitál je lepší pro tyto účely.
Ve své sbírce máte na 8 tisíc pohlednic. To je objem, který potřebuje nějaké sofistikované třídění, aby v tom byl pořádek.
Jsou sběratelé, kteří to sbírají třeba podle autorů, vydavatelů, ale tam se na pohlednicích opakují stejná témata. Já jsem to dělal tím způsobem, že jsem to měl jako procházku po městě. Začínám nejstaršími pohlednicemi a pak jdu tím městem.
Máte nějakou fotografii, respektive pohlednici, natolik opředenou tajemstvím, že se nepodařilo dohledat, co vás v souvislosti s tou pohlednicí zajímalo?
Jsou pohlednice, u kterých se mi nepodařilo nalézt, ve kterých místech to bylo fotografované. Je to třeba Roudnička, která je součástí Hradce. Na jednom záběru je stará chalupa, u které se mi nepodařilo vůbec dohledat, kde mohla stát.
Dá se říct, která z vašich pohlednic je nejcennější?
Pro mě je nejcennější pohlednice, kterou mám po dědovi a která byla posílána mým dědou jeho bratrovi, který zemřel poměrně mladý ve 22 letech a který mně byl dáván za špatný příklad, protože jel za děvčetem na kole do Dvora Králové nad Labem, uhnal si zápal plic a zemřel tedy brzy. Tak to je poklad mezi mými pohlednicemi.
Co byste chtěl ještě vyfotit? Co vás láká ve východních Čechách?
Rád bych fotil a zase většinou Hradec, a to z míst, kam se nedá běžně dostat, ze střech některých domů.
Minulou neděli jsem mluvila s Karolínou Erbanovou, naší rychlobruslařkou. Tady je její otázka: „Ráda bych věděla, jakou nejstarší budovu jste fotografoval.“
No, to je otázka. V Hradci Králové nejstarší budova zachovaná je katedrála Svatého Ducha. Nic staršího mě nenapadá, že by v Hradci bylo. Pokud beru tedy opravdu nejstarší budovu, tak je to z doby římské, tedy 3. století, ať je to Chorvatsku a ta část kolem Středozemního moře.
Více o jeho publikacích i sběratelství, proměnách pohlednic si poslechněte v záznamu pořadu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka