S roční dcerou na misi do Uzbekistánu? Pro Šárku Kuchtovou žádný problém

Tentokrát budeme hodně cestovat. Čeká nás mise do Afghánistánu, Čečenska, Uzbekistánu a nejen tam. Navštívíme spoustu zemí, které procestovala novinářka a humanitární pracovnice Šárka Kuchtová.

Novinářka Šárka Kuchtová pochází z Litomyšle, teď žije v Pardubicích. Nejdřív vystudovala geodézii a kartografii na Vysokém učení technickém v Brně, pak k tomu přidala i žurnalistiku na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze.

Se svým stávajícím manželem se seznámila už na střední škole a spolu začali cestovat. Od toho, jak sama říká, se odvíjelo všechno ostatní. Když se po roce 1989 otevřely hranice, táhlo ji to spíš na východ než na západ, do zemí, které mohou být hodně nebezpečné, zvlášť pro novináře. Ani to ji ale neodradilo.

Hodí se vám při vaší novinářské práci geodézie a kartografie, které jste vystudovala?
Možná méně bloudím, ale dnes už bych žádnou mapu nenakreslila. Je pravda, že to původní vzdělání asi moc nevyužiju. I když dnes třeba při počtech se svými dětmi ta léta manuálního počítání se mi hodí.

Bavilo vás cestování, vybrala jste si ale tu jeho složitější a náročnější variantu, cestu směrem na východ. Bylo to právě proto, že to bylo složitější a ne právě dostupné?
Možná tak, ale možná to je souhra nějakých náhod. My jsme poprvé cestovali do Turecka, to byla taková první porevoluční cesta. Já si pamatuju na to neuvěřitelné okouzlení orientem a tím islámským světem. Pak to byla cesta na Ukrajinu do černobylské zóny a opět okouzlení opuštěným krajem. Dneska je to vlastně v módě jezdit se koukat do černobylské zóny, ale tenkrát to byla jiná doba a vypadlo to jinak. Vybíraly se tam krásné osudy.

Šárka Kuchtová se ženami z uzbecké vesnice v regionu Zare

Když jste vybírali svoji první cestu do Turecka, už s vámi cestoval váš současný manžel Tomáš Vlach. Musel asi panovat soulad ve výběru místa, když jste vyráželi jako novináři ve dvou.
Určitě. Tomáš hodně fotil, já jsem spíš psala. Potom jsme koupili kameru, Tomáš zase víc točil, já jsem mluvila s těmi lidmi. Přece jen moje komunikační schopnosti jsou o něco lepší než komunikační schopnosti mého muže, takže jsme se docela dobře doplňovali a dokázali jsme na to, v jakých poměrech jsme to dělali, posbírat krásné a zajímavé věci.

Máte dneska čtyři děti. Nejstarší dceři je 13, nejmladšímu synovi 3 roky. Každé z dětí už na nějaké cestě s vámi bylo?
Každé bylo, ale ovšem musím říct, že ne každé má naše cestování rádo. Nejstarší dcera s námi prožila ještě i misi v Uzbekistánu jako roční holčička, ale myslím si, že se jí tam asi něco stalo (smích), protože od té doby nemá cestování příliš v oblibě. Musím ale zase říct, že naši chlapečci, mám dvě starší dcery a dva mladší syny, jsou cestovní typy. Nejmladší Toníček už v půl roce s námi byl v Abcházii. To je cestovatel a myslím, že to bude velký dobrodruh.

Nejste tedy jenom novinářka, ale také jste působila jako humanitární pracovnice. Stává se novinářům, kteří pracují v komplikovaných oblastech v zahraničí, často, že jim ta novinařina nestačí a že se z nich stávají humanitární pracovníci?
Určitě se to spoustě lidí stalo a asi je to přirozené, vyplývá to z toho. Je to i tím, že v nějakou chvíli máte pocit, že nestačí o tom člověku jenom napsat, ale že máte možnost a schopnost mu pomoct. Já jsem teď tady v Čechách a ta humanitární práce se dá dělat svým způsobem i tady, protože je tady spousta lidí, kteří potřebují pomoc.

Šárka Kuchtová s dcerou Violou a manželem Tomášem Vlachem u modré mešity v Mazáre Šarífu

Když se vám narodily vaše děti, vnímáte děti v zemích, kde je to pro ně hodně komplikované, jinak?
Ano. Dokonce si myslím, že práci, kterou jsem dělala, bych nemohla dělat jako matka, protože to se vám otevřou v srdci a duši místa, o kterých jste nevěděla. Já už bych dneska nedokázala posílat děti na operace s tím, že je 50% šance, že se nevrátí zpátky. Bylo to tak. Běželo se dál, protože v té humanitárce je taková rychlost a množství práce, takových případů, že nemáte sílu ani čas se nad tím zastavit, být u toho smutná. Musíte jít dál, protože tam čeká v řadě další spousta lidí, osudů, které musíte řešit. Vyřeší se jenom proto, že jste rychlí a schopní, produktivní. Dneska bych to nedokázala. Myslím, že proto taky tu humanitární práci dělají velmi často ženy, které děti nemají.

Nyní jste redaktorkou Českou rozhlasu a připravuje pro něj pořad Východočeské výlety. Které místo z kraje vám utkvělo v paměti?
Musím říct, že jsem si myslela, jak ten svůj kraj dobře znám, ale ne. Myslím, že jedno u nejúžasnějších natáčení bylo v Jevíčku, kdy tam byl starý pan učitel, který byl správcem věže, udělal si nahoře i výstavu, měl takový krásný projev. Sebral všechny kroniky z Jevíčka i okolních vesnic, přepisoval je ručně, byl neuvěřitelná studnice znalostí. Byla opravdu velká radost s ním pracovat.

Minule zde byl kaktusář Pavel Pavlíček a nechal vám tu vzkaz: „Řekl bych jí, aby se podívala tam, kde mně se nesmírně líbí, a to je údolí Krkanky pod křižanovickou přehradou. Je tam nádherné místo, kde se tvořil tramping mezi válkami u nás, které má nádhernou historii i z tohoto pohledu.“
Ano, my jsme natáčeli v Nasavrkách, kde jsme se do údolí taky dostali. Je to opravdu krásný prostor. K tomu trampingu, k tomu jsem natáčela něco podobného, například to je chatová oblast okolo slepých ramen Labe. Tam ten tramping a to soužití těch osadníků bylo také. Musím říct, že to je také zajímavé věc.

Více o tom, jak se s manželem dostali do Afghánistánu, humanitární práci v Čečensku, nehodě, kterou její muž málem nepřežil, o cestování s dětmi do Bosny si můžete poslechnout v záznamu pořadu.

autor: ZAR
Spustit audio