Půlstoletí kultovní Knihy o Jizerských horách. K napsání legendy přispěla také malá lež

K natáčení pořadu se symbolicky sešli na žulové lavičce, která stojí nedaleko Prezidentské chaty a nese jméno autora Knihy o Jizerských horách. Řeč byla samozřejmě i o jejím vzniku, ke kterému pomohlo i jedno náhodné setkání v tramvaji.

O vzniku Knihy o Jizerských horách

„Tehdy jsem se znal s ředitelem Severočeského nakladatelství Dvorským a jel jsem libereckou tramvají, tehdy to byly ještě ty úzkokolejky, které se kymácely ze strany na stranu, a já jsem šlápl na nohu muži, který seděl pode mnou. Ukázalo se, že to je právě ten ředitel, se kterým jsem se trošku znal,“ vyprávěl Miloslav Nevrlý.

„Bylo vidět, že jen tak z pouhé zdvořilosti se mě zeptal, na čem právě pracuju. A já jsem se jako přírodovědec a muzejník zastyděl, protože jsem nepracoval na ničem. Tak jsem mu zalhal, že připravuju knihu o Jizerských horách, plnou pohádek a nějakých příběhů. A on víceméně ze zdvořilosti řekl: Tak až to dopíšete, tak to přineste, že bychom to třeba vydali. Vystoupil a bylo vidět, že na to okamžitě zapomněl. Ale já jsem nezapomněl.“

„Mně tyhle věci vždycky dlouho trvaly, než si je rozmyslím. Takže tak rok, dva roky jsem si to rozvažoval a pak jsem to začal psát. A psal jsem to asi dva roky, vždycky v práci na papír tužkou, večer jsem to doma přepisoval na Remingtonce, takovém starém psacím stroji. A tak z toho postupně vznikla Kniha o Jizerských horách,“ přiblížil Miloslav Nevrlý.

„První vydání bylo mnohem tenčí než ty nynější, protože tehdy si nakladatelství nechalo udělat průzkum a ukázalo se, že o Jizerské hory nikdo nemá zájem, o neznámém autorovi ani nemluvě. Takže řekli, že to vydají v malém nákladu, a mně předepsali, že to nesmí být silnější než 300 tiskových stran. Tisková strana, to se tehdy počítalo 60 úderů na řádek a 30 řádek na stránku, a to jsem musel dodržet. A teprve potom, když jsem o rok později dostal za tu knihu krajskou literární cenu, mi to nakladatelství povolilo rozšířit, jak budu chtít,“ doplnil spisovatel. V říjnu, k jeho 93. narozeninám, má vyjít už páté vydání Knihy o Jizerských horách.

Co si člověk neudělá sám...

A jak se k psaní knih dostal výtvarník Roman Karpaš, který od roku 1978 pracoval jako kurátor liberecké Malé výstavní síně a v roce 1988 nastoupil jako výtvarný a technický redaktor do Severočeského nakladatelství?

„Co se týče psaní knih, tak za to může muzeum, kde po roce 90 chystali Knihu o Liberci. Najednou se mohlo všechno, ta historie se nemusela ohýbat a tak. A když jim to trvalo už tři roky, furt se schůzovalo, furt se dělala nějaká schémata a nic, mě o tom vždycky informovala žena, která v muzeu pracovala, tak jsem se rozhodl, že tu knihu udělám sám. Samozřejmě jsem nevěděl, do čeho jdu, a vlastně to mé první dílo je největší.“

Čtěte také

Rok v Jizerských horách. Vyšel k padesátému výročí vydání slavné knihy Miloslava Nevrlého

Kromě rozsáhlé Knihy o Liberci vydané v roce 1996 později s kolektivem autorů Roman Karpaš napsal a vydal ve vlastním nakladatelství také sérii knih o Jizerských horách a několik publikací o tamních obcích. Samotné hory jsou pro něj velkou inspirací. Jeho ilustrace doprovázejí i poetické texty Miloslava Nevrlého v knize Rok v Jizerských horách, která vyšla letos právě k padesátému výročí vydání Knihy o Jizerských horách.

A co ještě uslyšíte v Setkání u mikrofonu? Například jak se trampovalo začátkem 50. let, o toulání nejen v Jizerských horách, o práci v dobách socialismu v Severočeském muzeu i Malé výstavní síni, o výtvarné tvorbě Romana Karpaše nebo třeba o klimatické změně. Poslechněte si celý rozhovor.