Procházka světem ilustrovaných filmů. S Galinou Miklínovou a (nejen) Lichožrouty
Každý z nás asi v dětství kreslil. Někoho to bavilo víc, jiného míň. Galinu Miklínovou natolik, že se z ní stala ilustrátorka a výtvarnice a režisérka animovaných filmů. A pak přišli Lichožrouti…
Galina Miklínová je absolventkou Střední uměleckoprůmyslové školy v Uherském Hradišti, animovaný film studovala na Humberside University ve Velké Británii. Její tatínek Jiří Hůla je mimo jiné výtvarník, grafik a publicista; strýc Zdeněk Hůla zase sochař, malíř a keramik. K výtvarnému umění tedy byla zřejmě předurčena.
Lichožrouti jsou postavičky, které žerou ponožky a řídí se heslem „nikdy neber celý pár“. Příběh napsal básník, překladatel a fejetonista Pavel Šrut. A podobu jim dala právě Galina Miklínová.
Jak osudové pro ni bylo první setkání s Pavlem Šrutem? Jak probíhaly diskuse nad podobou Lichožroutů a kdo měl rozhodující slovo o jejich názvu? S kolika lety práce je vznik Lichožroutů spojený? Jak se vůbec takový film tvoří, připravuje?
Paní Galina v současné době hodně spolupracuje s Evou Papouškovou; ilustrovala její Cílovníky, Kosprda a Telecí, Vombata Jirku a nejnověji Sáru Kalamitu. S Vombatem Jirkou se jí na podzim roku 2021 podařilo proniknout na britský a velšský dětský knižní trh
Kromě Evy Papouškové jsou jejími autory i Marka Míková, Alena Mornštajnová a Petr Stančík. V případě Petra Stančíka to prý dokonce byla vzájemná telepatie.
4 knihy Petra Stančíka o klanu H2O, o třech kamarádech a jejich neuvěřitelných dobrodružstvích se dočkaly i audiopodoby, načetl je Jiří Lábus, první kniha H2O a tajná vodní mise dokonce získala titul audiokniha roku 2020 v kategorii pro děti a mládež.
V rozhovoru došlo také na místo, kde paní Galina bydlí, obec Klučov u Českého Brodu. Poslechněte si záznam pořadu.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.



