Proč zaznamenávat vyprávění pamětníků totalitních režimů? Téma v Setkání u mikrofonu

„Přiznám se, že jako relativně zkušený člověk jsem měl trošku obavy, jak ta děcka budou reagovat a jak se budou ptát. Mile mě překvapili, byli fajn a byli připravení, přečetli si něco a kladli otázky, na které jsem dokonce i uměl odpovídat,“ zhodnotil spolupráci s týmem mladých Přemysl Sobotka, kterým například vyprávěl o 21. srpnu 1968 v Liberci. Tehdy totiž jako mladý lékař, jen pár týdnů po promoci, sloužil na liberecké chirurgii, kde operovali lidi zraněné při invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa.

„Je to určitě naše nehmotné kulturní dědictví, ale tak, jak pamětníci samotní často připomínají a kladou nám na srdce, tak nejenom zaznamenávat, vzpomínat a vyprávět, ale také konat a něco dělat. Takže ty příběhy, ať už jsou jakékoliv, tak ten jejich poslech nás k něčemu i v současnosti a do budoucna zavazuje,“ vysvětlila smysl projektu Příběhy našich sousedů Michaela Pavlátová.

„Myslím si, že to je nesmírně záslužná práce, kterou odvádí Post Bellum, protože jak na to zapomeneme, na všechno, tak si to budeme muset zopakovat. I s těmi špatnými, a samozřejmě i s dobrými stránkami života. My jsme si v naší historii českého národa prožili hodně hořkých chvil a ty je potřeba zaznamenat. Na ty nesmíme zapomenout, protože svět je strašně neklidný a myslím si, že musíme něco dělat. A Post Bellum dělá,“ doplnil ji Sobotka.

„My stojíme na takových čtyřech pilířích. Tím jedním je práce dokumentaristická, zaznamenávání a uchovávání těch příběhů. Další pilíř je vyprávění těch příběhů, sdílení s veřejností různými cestami. Třetí pilíř je potom vzdělávání, což zejména projekt Příběhy našich sousedů jako vlajková loď je. A za covidu přibyl ještě čtvrtý pilíř, což je Centrum pomoci. A já jsem moc ráda, že to vzniklo i jako potřeba, ale i díky zpět pamětníkům za to, že s námi ty příběhy, které jsou často velmi bolestné, emotivní, takže je s námi sdílejí,“ přiblížila činnost neziskové nevládní organizace Post Bellum Michaela Pavlátová.

Příběhy našich sousedů

Studenti a žáci zapojení do projektu Příběhy našich sousedů podle ní projdou školením, jak zaznamenat daný příběh a jak ho následně zpracovat do výsledného výstupu. Tím může být nejen audio nebo videoreportáž, ale třeba i komiks.

„Je to částečně soutěžní program, protože vy víte, že tam ten tým není osamocen. Takže má svého učitele a svého koordinátora. A vy víte, že musíte nebo byste měli odvést se nejlepší práci. To znamená připravit se na ten rozhovor a ten výstup, seznámit se i s novými technikami, jakým způsobem ten příběh odvyprávět, protože je to projektová výuka. Mě vždycky asi nejvíc potom dojme ta závěrečná prezentace, kdy ty teenagery vidím v oblecích, v šatech a opravdu ze sebe vypotí to nejlepší před svým pamětníkem, před učiteli, před rodiči, prarodiči a je to vždycky krásný zážitek,“ popsala projekt Příběhy našich sousedů Michaela Pavlátová.

Co ještě v rozhovoru uslyšíte? Například vzpomínky Přemysla Sobotky na 21. srpen 1968 v liberecké nemocnici i na další srpnové dny v Liberci, co můžou zaznamenané příběhy pamětníků přinést současným mladým, i jak různé generace pohlíží na různé historické události, nebo o čem je projekt Prostor svobodného projevu.