Při pohledu na obrazy jsem schopná se i rozbrečet, říká propagátorka umění Barbora Půlpánová

Barbora Půlpánová je z Pardubic, vystudovala politologii a publicistiku a pak pět let působila jako tisková mluvčí velké energetické společnosti. Slušně rozjetou kariéru ale opustila a pár let žila v Londýně. Je to tak akorát rok, co založila svůj vlastní projekt, který rozvíjí umělecký vkus a pěstuje sběratelskou vášeň. S podobnými projekty má zkušenost jak z New Yorku, tak třeba z Hong Kongu.

Jakým uměleckým dílem jste udělala radost sama sobě?

„Úplně poslední dílo, které jsem si koupila, je od Adély Janské z její poslední výstavy v Chemistry Gallery a tohle dílo pro mě splňuje všechny tři parametry, které zmiňuji, když jednám s milovníky umění, kteří jsou účastníky programu Eduart Experience a to je to, že by se vám to mělo líbit, protože s tím uměleckým dílem budete žít, bude vám viset na zdi. Druhý důvod je ten, že to dílo má nějaký společenský přesah, vypovídá o době, ve které žijeme a bude třeba relevantní pro další generace. A třetí důvod je investiční, je hezké, když se vám v průběhu času umělecké dílo zhodnotí.“

Kdyby vám v paměti měla vytanout jedna jediná výstava, která se odlišovala, byla výjimečná, která by to byla?

„První výstava, která mi vytanula v paměti, byla Picassova výstava, kterou jsem navštívila v Londýně, která představovala různé techniky, se kterými jako umělec pracoval. A bylo naprosto fascinující vidět, jak kreativně tvořil, s jakými technikami pracoval a to obrovské spektrum technik, které používal.“

Zajímá mě okamžik, kdy jste se rozhodla z místa mluvčí velké energetické společnosti odejít do londýnské nejistoty. Četla jsem, že jste byla ochotná dělat cokoliv, jen abyste mohla v Londýně být.

„Ono se to vyvíjelo tak postupně. Já při té práci v energetické firmě začala sama malovat, zintenzivnila jsem návštěvy galerií a ateliérů umělců, začala jsem s některými spolupracovat a tak vznikla myšlenka, že bych mohla vyjet někam na vyučenou. A kam jinam, než do mekky umění, do Londýna.“

V té době vám bylo třicet?

„Bylo mi přes třicet. Ale v tu dobu jsem si říkala, že jsem ještě dost mladá a mohu vyzkoušet něco nového. Ta zvídavost mě táhla.“

Konzumace umění snižuje míru stresu.

Věřím v to, že díky umění je život lepší. Těší smysly, podněcuje mysl, kultivuje naši osobnost i prostředí, ve kterém žijeme, to je vaše citace a já souhlasím. Zkusme si to ukázat. Příklad uměleckého díla, které těší smysly?

„Myslím, že to je u každého individuální a díky tomu projektu často slýchám mnoho krásných příběhů, jak to na jednotlivce působí. Když člověk začne vnímat umění, tak ho začne vidět víceméně všude, v zasedačkách, na chodbách, ale i ve veřejném prostoru.“

Příklad díla, které podněcuje mysl? Napadne vás nějaké konkrétní?

„Na mě to funguje tak, že když si potřebuju dát trošku odstup od běžného života a dát si chvilku na zamyšlení, tak jdu do nějaké galerie, sama, v klidu tam strávím klidně i delší čas a jenom se na to dívám. Vůbec nejvíc se mnou rezonuje František Kupka, když se na jeho díla dívám, tak cítím široké spektrum emocí a jsem schopná se tam i rozbrečet.“

Další příklad toho, co dokáže umělecké dílo, je kultivování osobnosti. Našla byste nějaký konkrétní příklad?

„Jsou přímo výzkumy zdravotnických organizací, které dokládají, že umělecké dílo má velmi pozitivní vliv na lidskou psychiku, ale i na zdravotní stav. To znamená, je to i podle Světové zdravotnické organizace, která pracovala s více než 3000 výzkumy, a prokazatelně: Konzumace umění, tedy i dívání se na něj, snižuje míru stresu a funguje jako prevence proti fyzickým, ale i psychickým onemocněním.“

Platí, že umělecká díla nežijících autorů jsou cennější?

„Záleží na jakém trhu. Když se podíváme na světové průzkumy, tak vidíme, že z toho koláče má největší podíl současné umění. To vystřídalo v roce 2007 impresionismus a modernu. Ale když se podíváme na deset nejdražších děl, tak to jsou již nežijící umělci.“

Kdybychom se na investici do umění podívali podrobněji, co ovlivňuje cenu uměleckého díla?

„Je to celá řada parametrů. Když začneme u toho umělce, tak to je to, jakým způsobem pracuje a jak o svém díle přemýšlí. Lepší z investičního hlediska je umělec, který je pracovitý a máme u něj jistotu, že bude tvořit například i za pět let. Pak je docela důležité, že tvoří v určitých sériích, to znamená, že i myšlenkově se neustále reviduje a posouvá se dál. Pak je důležité se dívat na to, s jakým galeristou spolupracuje, jak ten galerista je schopen mu uspořádat kvalitní výstavy, nebo například výstavy v zahraničí.“

Alena Zárybnická při natáčení Záletů s Barborou Půlpánovou|foto:Zdeněk Novák, Český rozhlas

Jak se změnila chuť lidí nakupovat originály, nejsou teď v módě spíš třeba plakáty?

„Na to, abyste si koupila originální umělecké dílo, nemusíte být milionář. Můžete si koupit například tisky, ať už je to litografie nebo sítotisk, které seženete v řádu několika stovek nebo tisíců korun. Je to dílo, které je podepsané umělcem a je očíslované. Takže teoreticky je tam, byť menší, potenciál růstu ceny. Což u reprodukcí, které se dělají ve velkých sériích, nemáte.“

Když si představím poklidnou atmosféru v galerii a napětí v aukční síni. Kde vám osobně je líp?

„Asi nedokážu vybrat jenom jedno místo. Myslím, že je dobrá kombinace všech zážitků, to znamená jít se podívat do galerie a v klidu rozjímat nad uměleckými díly, ale také si zažít ruch a vzruch v umělecké síni. Nebo jít přímo do ateliéru umělce a vidět, jak tvoří.“

Dokážete si v galerii naprosto obyčejně odpočinout?

„Ano a to je i důvod, proč tam chodím. Ne vždycky tam chodím intelektuálně rozjímat a nechávat se obohacovat, ale někdy tam jenom sedím a je to místo, kde mi je příjemně.“