Pohádku Princové jsou na draka natočil za tři odpoledne

Uplatnil se před kamerou, začínal ve filmech Vím, že jsi vrah nebo Na startu je delfín. Narodil se ve Dvoře Králové nad Labem a vyrůstal v obci Zderaz nedaleko Skutče. Vystudoval DAMU a poté i FAMU. Po roce 1989 odešel z televize a založil si vlastní cestovní kancelář. K režisérské profesi se vrátil i díky Karlu Gottovi a po roce 1994 se stal dvorním režisérem nově vznikající televize Nova.

Co se vám vybaví z vašeho dětství, první vzpomínka nebo nejsilnější moment?

„Miloval jsem školku, tam se jí říkalo U Andělíčků a já jsem tam byl před několika měsíci, protože si mě pozvali jako hosta na udělování cen, které dávají svým občanům. Byl hezký i ten den, který jsem tam strávil se svou ženou a dětmi a ukazoval jsem jim, kde jsem čural do plínek. Víte, jak na mě přišli? Starosta přišel pozdravit stoletou občanku Dvora Králové. A ta říkala starostovi, že jsem tam jako malý kluk běhal s nahým zadkem. Tak se ve Dvoře dozvěděli, že jsem rodák a to i přesto, že jsem v mnoha rozhovorech vzpomínal na to, že jsem se narodil v tomhle krásném městě s úžasnou zoologickou zahradou a s koupalištěm, které pro mě bylo snem.“

Když jste se rozhodl, že půjdete do Prahy na DAMU, co na to říkali rodiče?

„V tom čase jsem už neměl rodiče. Mně když bylo 16 let, tak táta zemřel na rakovinu a my jsme byli tři kluci a vyrůstali jenom s maminkou, která byla vedoucí účtárny v kamenoprůmyslu, a její finanční zdroje byly velmi limitované. Vyrůstal jsem v docela chudé rodině, ale to nejpodstatnější, co člověk může dostat, je láska a té jsem dostal dost. U svých rodičů jsem viděl úžasný vztah muže a ženy a zároveň jsem poznal autoritu otce a i chlapa, který byl pracovitý, houževnatý a který věděl, jakými cestami se v životě ubírat.“

Když jste promoval na herectví, tak už jste byl v prvním ročníku na FAMU? A v tu chvíli už jste věděl, že na rozdíl od herectví bude režijní profese tou profesí na celý život?

„Když jsem promoval, tak už jsem byl přijatým studentem prvního ročníku filmové a televizní režie na FAMU. Ale nikdy nevíte, kam ho život zavane. To má takovou zvláštní genezi, to moje řemeslo. Ve třetím ročníku studia herectví jsem opustil společný pokoj na koleji se spolužáky z herectví a byl jsem přidělen na pokoj, kde bydleli tři studenti FAMU, režisér, kameraman a scénárista. Najednou koukám, každý den slyším, o čem se ti kluci baví, jak myslí a mě to začalo strašně zajímat. A druhá půlka pravdy je, že mi chybí dravá exhibice. Já jsem nebyl úplně schopen na tom jevišti, kde jsme dělali absolventská představení, se otevřít a neměl jsem živelnou touhu se na jevišti předvést a bez toho se herectví dělat nedá.“

Našla by se nějaká role, kvůli které byste zase vzal herectví na milost?

„Myslím, že ne. Herectví je etapa, kterou jsem překonal a rozhodně bych se hercům do řemesla nepletl. Já si hereckého řemesla užíval celý život dost, natočil jsem možná stovky hodin dramatického textu, který se vysílal v televizi, dělám divadlo. Já s herci pracuji a nejsem snad úplně režisér, který by předehrával. Ale někdy tam trochu toho herectví člověk použije a nasune to tam, i když pak se za to možná trošku stydí. Ale rozhodně bych nechtěl žádnou roli přijmout.“

Kromě nespočtu televizních filmů a inscenací jste točil také pohádky, třeba legendární Princové jsou na draka.

„To byla pohádka, která se natočila za pět korun a za pár hodin. Povedla se a je věčná. Natočila se v neuvěřitelných podmínkách, kterým by dnes nikdo nevěřil. V nejmenším studiu na Kavčích horách, kde se dnes dělají už jen debatní pořady a natočilo se to za tři odpoledne. Za třikrát pět hodin. Tenkrát se to dělalo skoro takhle na koleni. K tomu jsme měli techniku, která nepatřila mezi světovou špičku a ta technika nešla. Třeba tři hodiny. Přišel technik se šroubovákem, opravil to a my jsme pokračovali v práci.“

Zábavný pořad není Hamlet, nemůže řešit dilemata, musí jednoduchými prostředky diváka rozptýlit a dobře naladit. To jsou vaše slova a v čem spočívalo kouzlo udělat zábavný pořad opravdu zábavným? Jaké jsou ty jednoduché prostředky?

„Musíte to brát vážně jako toho Hamleta. Musíte chtít zábavný pořad udělat se vší vážností. Ne vážně, ale jeho výrobu musíte vzít vážně. A musíte všechno, co v pořadu děláte, udělat pokud možno na sto procent, ne-li více.“

Vy říkáte, že seriál je běh vysokým tempem a zároveň na dlouhou trať. Řekněte mi, který z těch vašich seriálů byl v tom nejvyšším možném tempu?

„To se dá těžko odlišit, samozřejmě jsou seriály, které točíte v televizi, nebo to točíte v zakázce ve filmovém studiu Barrandov. To jsou dvě odlišné technologie, produkční možnosti a dvě odlišná tempa. A také odlišné výsledky.“

Vaše filmová prvotina se jmenuje Léto s gentlemanem. Jak se filmu v kině dařilo? Ptám se proto, že jste režisérem a spoluautorem scénáře s Jaromírem Hanzlíkem.

„Film v kinech nedopadl špatně, ale nedosáhl toho, o čem jsme se s Jaromírem domnívali, že dosáhne. My jsme totiž bohužel oba dva přehlédli důležitou věc a to je to, že ten film není pro každého. Ten film je pro diváky, kteří mají odžitý kus života v páru a rozumí tomu, co se na plátně děje. Když je vám pětadvacet nebo třicet, nebo žijete s manželkou dva roky, tak tomu filmu nemůžete rozumět. To vás nemůže oslovit. A protože víme, že lidé 40+ chodí do kina méně, než dvacetiletí, tak ta návštěvnost nebyla taková.“

Nemůžeme vynechat vaši divadelní práci. Je nějaká, ze které máte vy osobně největší radost?

„Pokud jde o radost, když jsem viděl ty věci na jevišti, tak jsem měl radost vždy. Protože když to na jevišti a vy vidíte, že je plné hlediště a obě strany to baví, tak to je vždycky radost. Měl jsem velikánskou radost, po tři roky se v plzeňském divadle hrál muzikál, který se jmenoval Marilyn. To bylo okořeněno tím, že malou Marilyn Monroe hrála moje dnes desetiletá holčička, moje dcera Jasmínka. Hrála, zpívala a tančila jako zralá herečka. Jako otec jsem měl právo být pyšný a měl jsem z toho opravdu radost.“