Petr Vizina: Nestore, pojď se šábnout

V mailu kdosi, nejspíš ze Světové banky, tomu muži oznamuje, že má kdesi uložený milion dolarů. Stačí poslat kopii občanky nebo pasu, adresu, číslo úču a mobilního telefonu a peníze, které neutratí do konce života, přistanou na účtu.

Čtěte také

Petr Vizina: Volha jako lechtivý kýč

Telefonující s převzetím toho majlantu přesto váhá, dozvídáme se z hovoru, který nelze neslyšet. „Já vím, že je to blbost, ale co kdyby…,“ svěřuje se možná synovi, možná kamarádovi ajťákovi. Radu, kterou dostává, pochopitelně neslyšíme. Působí jako koumes, možná trochu osamělý. Věřím, že své údaje nakonec nikam neposlal. Přece je jasné, že se nestává, aby člověku na účtu jen tak přistál milion dolarů. Ale ta pochybnost – co kdyby!

Přiznávám se, že s tím „co kdyby“ mám u mailových spamů taky svoje pokušení. „Milý, jsme šokováni zjištěním, že vaši platbu zbytečně zdrželi zkorumpovaní bankovní úředníci ve snaze ošidit váš fond, což vedlo k tolika ztrátám na vaší straně a zbytečným prodlevám při přijímání vaší platby,“ oslovuje mě vroucně v mailu jakýsi dr. Nestor Hill a oznamuje, že mě výměnou za osobní informace čeká 1 200 000 dolarů.

Čtěte také

Petr Vizina: Kinterova mírnost v plechovce

Uznávám, že než podobné maily vymažu, opájím se jejich slohem a argumentací. Při raketovém tempu vývoje jazykových modelů a strojového učení, tedy toho, čemu říkáme umělá inteligence, budeme na tohle neobratné loudění možná brzy vzpomínat s nostalgií. A teď to přiznání. Při představě, jak jednoduchý chatbot, generující přihlouplé maily, louská český argot a slang, se obvykle krátce rozepíšu.

„Nestore, díky, škvára už je v kešeni. Pojď se šábnout,“ odepisuju. Jak bych se mohl posmívat muži, který chce prověřit vidinu milionu dolarů na účtu, když si sám dopisuju s jednoduchým chatbotem!

„Naše mentální činnosti jsou v jistém smyslu složitější než naše činnosti v reálném světě, protože naše mozky mají mnohem víc pohyblivých součástí než naše těla a tyto součásti se pohybují mnohem rychleji,“ vysvětluje informatik Stuart Russell v knize nazvané Jako člověk, kde popisuje příchod umělé inteligence do našeho světa.

Čtěte také

Petr Vizina: Co se stát mělo, nestalo se

Téma ukazuje, že abychom vůbec pochopili, co to ta umělá inteligence je, potřebujeme si nejprve připomenout, v čem spočívá inteligence nás, lidí. Russell popisuje „nejsložitější známé objekty ve vesmíru“, tedy naše mozky. „Inteligentní chování během dlouhých časových období vyžaduje schopnost hierarchicky plánovat a ovládat činnosti na více úrovních abstrakce,“ ukazuje Russell a jsem si jistý, že tím nemíní moji konverzaci s laciným chatbotem Nestorem. Informatik uvádí lepší příklad: Doktorské studium, například, vyžaduje, aby člověk vykonal zhruba jeden bilion činností. Jenomže, kdo bude v té doktorské operaci se dvanácti nulami rychlejší – člověk, nebo umělá inteligence?

Pochybností, které měl muž u vedlejšího stolu, těch „co kdyby!“ bude přibývat. Nestor v rukou mizerů bude posílat čím dál rafinovanější maily, zprávy na messenger, psát příspěvky v diskuzích. Zatím máme sklon používat jazykové modely jako svého druhu lepší vyhledávač a pak se umělé inteligenci posmívat. To si říkáš umělá inteligence, když o mě nevíš všechno? Máme sklony nerozumět tomu, oč v umělé inteligenci jde – protože málo rozumíme tomu, oč jde v naší vlastní hlavě. Snad se s námi ta umělá o svou inteligenci šábne.