Pavel Horváth: Když fotbalová mládež zažije první kritiku až v dospělosti, nedokáže se s tím vyrovnat

Českému fotbalu se v posledních letech moc nedaří. „Chuť pomoct naší reprezentaci bych měl, ale v tuhle chvíli bych jim nepomohl. Musíme si přiznat, že jsme prostě slabší. Víme to. To není ostuda. Myslím, že musíme vrazit daleko víc energie a peněz mezi trenéry a děti. Bez podpory mládeže a trenérů se moc nikam nedostaneme,“ je přesvědčen Pavel Horváth, který v současnosti trénuje v Mostě.

„Dnešní generace je úplně jiná. Většina z nich má fotbal ráda, ale vidím, že jsou tam hráči, co kopou odmala a jen tak přežívají. Tahle generace už není tak zvyklá na kritiku, kterou my jsme museli jako mladí schytávat od těch starších spoluhráčů. Nedávno jsem měl možnost studovat trenérský licence. Je tam tlak na to, aby děti nebyly kritizovaný. To si myslím, že je na jednu stranu dobrý, ale na druhou stranu, kdo tu kritiku zažije a někam ji zařadí do pozitivna, může ho to posunout. A naopak, když ty děti projdou celou mládež bez toho, aniž by jim někdo řekl nějaký ostřejší slova, zažívají tu kritiku prvně a moc se s tím nedokážou vyrovnávat.“

Umění číst fotbal

Je považován za špílmachra. „O fotbale jsem přemejšlel, i když jsem nebyl na hřišti. Byl tam díl talentu a měl jsem štěstí na dobrý spoluhráče. Asi v Jablonci jsem nejvíc navnímal, že fotbal je složenej z různých individualit. Člověk si pak v týmu vybudoval i nějakou sociální pozici. Přímo na hřišti jsem ale úplně nepřemejšlel, jak to provedu, protože to jsem věděl hned, když na mě ten balon letěl.“

Měl ale i neoblíbené chvíle. „Neměl jsem rád, když jsem s někým musel běžet dlouhej běh. To nebyl můj šálek kávy. Jednak mně ubíral síly a jednak jsem neměl tu dynamiku jako ostatní hráči. Ale zase jsem předvídal, co se může stát.“

Sport pořád aktivně provozuje. Kromě trénování fotbalu hraje hokej a golf. „Hokej jsem hrál celou kariéru, přestože to bylo u fotbalistů zakázaný. Ale na hřišti to miluju. Občas už si musím zobnout prášek proti bolesti, protože do toho vždycky dávám všechno. Nedávno jsem zrovna odehrál 65 minut, žádná malá kopaná. Tak po takovým výkonu, když opatrně vystupuju z auta, se dívám, aby mě nikdo moc neviděl,“ směje se.

Alex Mynářová a Pavel Horváth|foto:Klára Škodová, Český rozhlas

Desítka Pavla Horvátha

Pavel Horváth se stal také naším rozhlasovým kolegou. Glosuje a komentuje na Radiožurnálu Sport v pořadu Desítka Pavla Horvátha. Umění mluvit mu prý daly knihy a rozhovory. „Myslím, že mi se slovní zásobou hodně pomohlo, že jsem přečetl dost knížek. Kolem třinácti let jsem byl hodně nemocnej. Četl jsem detektivky. Byl jsem schopnej číst celou noc, abych věděl, jak to dopadlo. A ke sportu patří rozhovory. Asi mě někdo slyšel, řekl si, že to dává hlavu a patu, tak si mě nakonec vybrali.“

Trému nemívá, užívá si vlastních chyb. „Já se tomu zasměju. Myslím, že to k tomu patří a posluchačům se to líbí, ocení tu nedokonalost.“ Za fanoušky vyjíždí i do regionů a těší se na reakce. „Je to jiný než v rádiu, když vidíte třeba 100 lidí a oni se smějou. Nebo jak berou i ty nepříjemný zprávy – když jim to vysvětlíte, dokážou to uznat.“

Jak se na pořad připravuje? Jak oslavil své čerstvé padesátiny? Vyučil se řezníkem, co ho k tomu vedlo? Hrál za pražskou Slavii a Spartu – dva největší rivaly. Komu dnes fandí? A víte, že se domluví i japonsky? Poslechněte si v pořadu Alex a host.