Paralympionik Kisý: Budu sportovat, dokud nepůjdu do penálu

Je mistrem světa ve vrhu koulí, svou první olympijskou medaili získal při své páté účasti na paralympiádě letos v Tokiu. Za úspěchy ho ocenil v říjnu i královehradecký kraj, zvítězil v anketě Sportovec desetiletí v kategorii handicapovaní sportovci. Aleš Kisý, bronzový medailista z Tokia.

Ještě mu nebylo ani dvacet, když po úrazu zůstal na invalidním vozíku. Do té doby aktivně sportoval a pro sport se rozhodl i po počáteční rekonvalescenci po úrazu. První úspěch se dostavil už po čtyřech letech, na Mistrovství Evropy v Holandsku získal stříbro ve vrhu koulí. Po deseti letech od úrazu se stal mistrem světa a na své páté paralympiádě získal bronz.

Sport je pro vás spíš rehabilitace, nebo terapie?

„Teď v tuhle chvíli si myslím, že to je pro mě životní krédo, životní nasazení a něco, bez čeho už nedokážu fungovat. Já budu sportovat, dokud nepůjdu do penálu.“

Na vozíku jste od roku 1999, co byste udělal jinak, kdybyste věděl to, co víte teď?

„Co se týče sportu, tak je pravda, že kam se sportovec posune dál, nemůže moc ovlivnit, jak bude výkonnostně dobrý, kam a na jaké turnaje bude jezdit, protože přece jen tu máme týmy, svazy, organizace a to jsou lidé, kteří mají život sportovce ve svých rukách. Takže pokud ten sportovec není dost drzý a není do toho zapálený, tak má mnohem míň šancí se dostat nahoru. Bohužel tak to tady je, tak to funguje úplně všude a je to škoda. Zase na druhou stranu co bych udělal po té zdravotní stránce, možná o trošičku dřív bych začal s  osobní rehabilitací, trošičku dřív bych si dával život dohromady. Protože přece jen před úrazem člověk aktivně sportuje, a najednou ze dne na den to skončí. Takže zhruba dva roky jsem se kopal do zadku a až potom jsem začal něco dělat. A když sleduju kluky a holky, kteří jsou krátce po úrazu a už s námi třeba po roce sportují, tak jim závidím, protože mohou být rychleji někde jinde, než jsem byl já tenkrát.“

Aleš Kisý vybojoval na paralympiádě ve vrhu koulí bronzovou medaili .

Kdo to nezažil, se samozřejmě neumí dívat na svět vašima očima, protože tu věc nepovažuje za bariéru. Jak složité bylo pro vás vrátit se z nemocnice domů a pokoušet se zvládnout všechno, co nám připadá jako naprostá banalita?

„Já měl štěstí v neštěstí v tom, že jsem bydlel s rodiči v panelovém domě, do toho paneláku nebyl žádný schod, což bylo ideální. Dokonce i přístup do výtahu byl rovně bez překážek. Na druhou stranu, pokud se člověk dostane na invalidní vozík, tak jedna z nejhorších věcí je, že kolem vás lidi běhají a dělají za vás první poslední. Z vás se stane absolutně nesoběstačný člověk a pak, když najednou máte někam jet a nemáte tam ten full service, tak jste nefunkční. A tohle já strašně nesnášel. Čím víc překážek, které se nějak dají zvládnout máte, tím jste silnější.“

Před letní paralympiádou v Tokiu se psalo, že vaší nejúspěšnější sezónou byla ta v roce 2019. O závodě v Dubaji se mluvilo jako o divokém závodě plném protestů. Možná právě na tom bychom si mohli vysvětlit parametry hendikepů, podle kterých se posuzují kategorie, ve kterých sportujete.

„Každý sport, ať je jakýkoliv, tak má několik tříd hendikepů. Je jich tolik, že tam můžete mít jak úrazy, tak dětské mozkové obrny, nevidomí, ale když se budu bavit o tom hendikepu, kde jsou úrazy páteře, tak v atletice máme sedm tříd hendikepů. To znamená od lidí, co mají problém s prsty na ruce, kdy mají problém udržet skleničku, najíst se a vyčistit zuby, až po lidi co mají třeba amputovanou část nohy. Já jsem ve třetí skupině, 1-3 skupina je postižení jak dolních tak horních končetin, já mám lehce zasažené i ruce, kde ta jemná motorika je slabší a od skupiny 4-7 jsou ruce zdravé. A v naší skupině máme oštěp, disk, kouli, s tím, že v roce 2008 nebo 2009 začalo slučování skupin, mezinárodní organizace to udělala z několika důvodů. Jeden z nich byl i to, že u zdravých máte disk mužů a žen a to je všechno. Ale u nás máte disk mužů a to je v sedmi skupinách, takže sedm zlatých, sedm stříbrných a sedm bronzových. To bylo i finančně náročné, takže začali slučovat skupiny a třeba v mé skupině zrušili disk, máme kouli. A oštěp máme sloučený se zdravější skupinou. Když se v naší skupině hází oštěpem kolem 20 metrů a oni hází třeba 28, 30 metrů, tak nemá cenu, abych to trénoval, když bych vlastně tam byl jen do počtu. Začal jsem se orientovat na kouli a to je moje prioritní disciplína.“

Aleš Kisý ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Pokud jsem to správně pochopila, tak v Dubaji to probíhalo tak, že jste dostal medaili zpětně kvůli neregulérním podmínkám.

„V podstatě tam šlo o to, že to byl první závod, kde jsem si nádherně uvědomil, jak vám může chyba rozhodčího neskutečně ovlivnit kompletně celou soutěž. Samozřejmě na naše závody je několik rozhodčích a každý má na starosti něco jiného. A ta hlavní rozhodčí, která to měla na starosti, nám začala mávat červené praporky a z úplně nesmyslných důvodů nám začala tvrdit, že hýbeme nohama při vrhu, což je fyzicky nemožné. Máme takové postižení, kde nehýbeme ani trupem, a ona tvrdila, že hýbeme nohama. To bylo fatální. Máte za sebou tři pokusy a máte tři červené. Je to mistrovství světa, na které se připravujete celý rok, dáváte ze sebe maximum, co můžete. Takže my jsme se s trenérkou rozhodli, že zkusíme hodit jeden dva zapisovací, jeden, do kterého se opřeme naplno, i když pod protestem, bude červený, ale udělali jsme to tímhle způsobem a podali jsme protest. A dopadlo to naštěstí tak, jak to dopadlo.“

Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová