Pamatuji si nejen každou branku, ale i nerovnost na trati, říká Šárka Strachová

Na lyžích stála Šárka Strachová poprvé ve dvou letech, a to doma na Benecku. V patnácti vyhrála neoficiální žákovské mistrovství světa a ve světovém poháru ještě jako juniorka se uvedla pátým místem v roce 2002. Tři roky poté se stala juniorskou mistryní světa a ve stejném roce, tedy v 2005, získala bronz na mistrovství světa v Santa Caterina. Stala se tak první českou medailistkou v historii mistrovství světa.

Pak následovalo zlato v Äre, stříbro ve Val d‘ Isere. Tím zdaleka výčet úspěchů nekončí. Na olympiádě ve Vancouveru byla bronzová, a tak bych mohla pokračovat dál, například posledním úspěchem, loni v Beaver Creeku byla znovu na mistrovství světa bronzová.

U které medaile, o které jsem mluvila, se to uvnitř vás zatřáslo úplně nejvíc?
Určitě je to bronzová medaile z olympijských her a potom ta nejaktuálnější bronzová medaile z mistrovství světa. Ne, že by pro mě zlatá z Äre znamenala míň, ale u těchto byly opravdu velké emoce. Jednak olympijské hry jsou olympijské hry, to je prostě vždycky něco výjimečného. U té poslední to byl opravdu velký comeback. Hlavně ta juniorská zlatá medaile a ve stejný rok bronzová to tak najednou šlo samo, já jsem byla na té cestě na vrchol. Ona ta cesta na vrchol je mnohdy jednodušší, než se na vrcholu udržet, nebo když spadnete, tak se tam zpátky dostat. To už si člověk mnohem víc ty věci uvědomuje. Hlavně návrat v roce 2015 byla ještě jiná situace. Já jsem sezónu předtím uvažovala, že skončím. Pak jsem se rozhodla, že to ještě zkusím. Ono to vyšlo.

Tým, který se o vás stará, je velmi malý. Vás od roku 2012 trénuje Rakušan Klaus Mayrhofer. On „kvůli vám“ opustil rakouský reprezentační A tým. Máte jako lyžařka nějaké speciální požadavky, co se týče úhlování hran?
Samozřejmě, že každý závodník má trochu jiný styl jízdy a potřebuje trochu něco jiného. Já obecně jezdím na ostřejších hranách, než jezdí jiné závodnice.

Po těch letech tréninku, když to vezmeme od vašich dvou let, v jaké kondici je vaše tělo?
Ten náročný trénink, který ne vždy byl úplně správný, tomu tělu i občas ubližoval. Trénink je na principu toho, že tělo stresujeme zátěžemi. Tělo je úžasně přizpůsobivé, jakmile se přizpůsobí té zátěži, tak mi mu zase přidáme, aby bylo znovu bylo ve stresu. Denně ho stresujeme, proto se o něj musím potom starat a dopřávat mu regeneraci, abych mu to alespoň trochu nějak vrátila. Je to samozřejmě znát. Cítím to především na svých kloubech, jako jsou kyčle, kolena. Musím říct, že už od narození je nemám úplně nejlépe pro lyžování vyvinuté, takže s tím trochu bojuji. Měla jsem třeba přetíženou bederní páteř, takže tam jsme hodně zapracovali za poslední dva roky. Trochu doufám, že až to tělo nebudu tak extrémně zatěžovat, že se srovná. Samozřejmě budu muset pořád sportovat, abych se nerozsypala.

Kolik času v roce trávíte mimo domov, takže se vám pak už nechce na dovolenou cestovat daleko do zahraničí a zůstanete doma.
Já jsem to jednou počítala, bylo to asi 260 z roku, že jsme byli mimo domov. Teď tím, že jsem zúžila svůj sport na jednu disciplínu, tak to není tolik. Bude to o něco méně, ale pořád tam jsou třeba dvakrát do roka výjezdy na tři týdny do Argentiny, na tři týdny do Ameriky v kuse. Po zimě pro mě dovolená je být doma. Kolikrát se mě lidi ptají, kam poletím na dovolenou. Já říkám, že nikam nepoletím. Nemám problém si nakoupit a zalézt tři dny doma a vůbec nevylézt. Užívám si to.

Pamatujete si trať opravdu celou branku po brance, když do startu závodu nastupujete?
Pamatuji a nejen branky, ale i veškeré změny terénu, nerovnosti. U toho slalomu to není až tak zásadní, protože ty branky jsou blízko u sebe, ale kde ty prohlídky jsou hodně zásadní, jsou sjezdy, obří slalom. U těch sjezdů a obřích slalomů třeba najíždíte na skok a musíte vědět ten úhel, jak máte najet, protože ta další brána se vám ukáže, až u toho letu. Lidi se mě ptají, jak dlouho si to pamatuji. Já si to víceméně přepisuji každým dalším kolem, které si prohlížím. U toho sjezdu tam tratě hodně kopírují sjezdovku, takže bych vám ještě teď dala dohromady, jak ta trať stála v Kanadě. Kdybyste se mě zeptali, jak stálo druhé kole ve Svatém Mořici teď poslední závod ve slalomu, tak to dohromady nedám.

Šárka Strachová|foto:Šárka Ševčíková, Český rozhlas

Dvě minuty mého života je název dokumentu o Šárce Strachové, který před rokem vysílala Česká televize. Scénář, jak se píše v titulcích, napsal jak Šárčin manžel Antonín Strach, tak život sám. Název by mohl symbolizovat obvyklou délku slalomové trati v součtu obou kol, nebo by mohl nějak souviset se zdravotní lapálií, kterou jste v roce 2012 prodělala. Taky jsem si říkala, jestli ho náhodou nevymyslel Karel Jonák, protože je vždy velmi kreativní. Tak jak to je?
Trefila jste se ve všech třech případech. My jsme se bavili, co by tam tak mohlo zapadnout do toho názvu. Ty dvě minuty mají symbolizovat délku dvou slalomových kol, kdy vlastně celá léta trénujeme na to, co pak máme převést v té dvakrát jedné minutě. Pak ty minuty symbolizují i ten přejezd do té nemocnice, kdy to opravdu byla hra o minuty. Máte pravdu i v tom, že ten název vyšel ze strany Karla Jonáka.

V dokumentu o Šárce jsou zachyceny i okamžiky, kdy nešlo „jenom“ o medaile, ale doslova o život. Předpokládám, že to, co se odehrálo 26. června v roce 2012, znáte vy osobně jenom z vyprávění.
Já si pamatuji něco, co se stalo do toho večera, pak si pamatuji o tři dny později, když jsem se začínala probouzet na tom ARO. Ty dny mezitím si nepamatuji. Zrovna tyto tři dny, si myslím, byly daleko horší například pro mého manžela než pro mě.

Při posledních Záletech seděl na vašem místě inženýr architekt Tomáš Med a tady je otázka, kterou vám tu nechal: „Zajímá mě, jestli Šárka někdy zkoušela lyže od pana Luštince ze Žacléře. Jestli se jenom tak pro radost třeba na nich projela, když jsou z regionu.“
Tak lyže od pana Luštince jsem nezkoušela. Já jsem samozřejmě vázaná i smluvně vždycky s firmami, které lyže používám. Já ani nesmím používat jiné lyže. Samozřejmě ale i já obdivuji lidi, kteří z ničeho opravdu vybudovali fungující firmu. Určitě jim i do budoucna přeji hodně štěstí.