Od blátíčka k vlastní keramické dílně. Práce s hrnčířským kruhem se musí vysedět, říká paní Soňa

Od barevného blátíčka v Podkrkonoší přes kurz keramiky až k vlastní keramické dílně ve Frýdlantském výběžku se vine životní příběh Soni Růžičkové, kterou můžete potkat různých trzích a jarmarcích, nebo navštívit v její dílně v Andělce u Višňové.

8 fotografií

„Je to koníček spojený s prací, která mě živí a tak mi to vyhovuje,“ říká paní Soňa Růžičková. Práce s hrnčířským kruhem se podle ní nedá naučit. „Každému kdo se ptá, říkám, že se to musí vysedět,“ dodává, s tím, že to zvládne opravdu každý.

Ve své dílně v Andělce si míchá i vlastní glazury. „Z jednotlivých surovin, které se těží v přírodě. Vlastně po nich chodíme. Jsou to jíly, živce, dolomity, přidává se tam třeba kostní popel, přidávají se různá barvítka v podobě oxidu, třeba oxidu železitého, kobaltu, a to všechno dokáže na hliněném střepu udělat glazuru,“ poodhaluje tajemství svého řemesla.

K výrobě keramiky je potřeba nejen kruh, správná hlína a glazury, ale také pec, protože keramika se musí vypalovat. A vypalování je taky tak trošku alchymie… „Když se výrobek vytočí, je mokrý. Musí se nechat úplně vyschnout. Potom se vypaluje tzv. přesahem, na nižší teplotu a trošku se zpevní, že už nejde rozmočit vodou, a může se glazovat,“ říká paní Soňa.

Sama si nedávno pořídila klasickou vypalovací pec na dřevo. „I elektrická pec dokáže dát krásné výrobky; toto mě uchvátilo tím, že pec otápěná dřevem dokáže z hlíny vytáhnout to nejhezčí, udělat z glazur metalické, sametově matné povrchy. A dokáže zakotvit flíčky. Popel, co celou pecí prolétává, se zachytává na roztavených glazurách a dělá tam třeba taková líčka, nebo dokáže na jednoduché glazuře udělat jinou barvu. A to se mi moc líbí,“ usmívá se keramička.

Poslechněte si reportáž z keramické dílny.